Ať nás děti ochrání!?

„Nech si zjistit protilátky a případně se dej přeočkovat.“ Asi před dvěma měsíci mi psal tatínek mých dětí s tím, že se bojí, aby od nich nechytil spalničky. Dočetl se totiž, že u dospělých mají horší průběh. Jakmile mi došlo, že se bojí o sebe a nikoliv o děti, doporučila jsem mu, aby si nechal zjistit protilátky a případně si zajistil přeočkování.

Přišlo mi to nesmírně zajímavé. Čtyřicetiletý muž se obává dětských nemocí. Jeho děti jej mohou zdravotně ohrozit. A já tomu strachu svým způsobem rozumím. Známá měla před lety velmi těžký průběh neštovic, které chytila od své dcery. Popisovala to jako peklo. Podotýkám, že se jinak jedná o zdravé dospělé. Jsme generace rodičů, kteří nemají imunitu a musíme se obávat dětských nemocí.

Nemělo by to být jinak?

Nemělo by to být tak, že rodiče jsou silnější a dokáží se o své děti postarat? Nemělo by to být tak, že v průběhu svého života si imunitu vybudovali, až se úspěšně dostali k tomu, že mají vlastní potomky? Je to v pořádku, že máme generaci rodičů, která se musí obávat dětských nemocí? Nepřijde mi to moc stabilní a dlouhodobě udržitelné. Nebylo by lepší dětské nemoci absolvovat v dětském věku a mít zbytek života klid?

Čeho se bojím já.

Také se bojím. Rozhodně nechci být nemocná. A už vůbec ne infekčně. Špatně snáším nemoci svých dětí. Vždy to maluji v nejčernějších barvách a jsem si jistá, že udeřila jejich poslední hodinka, budou mít celoživotní následky a já jsem ta nejhorší matka široko daleko. A představa, že jsme takto nemocní současně, mě děsí.

Ale některé věci si člověk musí odpracovat, odžít, aby mohl zesílit. Stejně tak, jako si nemohu koupit fyzickou nebo psychickou sílu, tak nevěřím, že si mohu dopřát imunitu v podobě injekce. V tomto ohledu je příroda neoblomná. Síla, odolnost a životaschopnost přichází z překonávání překážek. Nelze to obejít, uplatit, okecat.

Jako všichni rodiče, chci pro své děti chci to nejlepší – aby byly skutečně silné a zdravé. Spalničky jsou nejvíce rizikové pro novorozence. V tomto ohledu jsou mé děti z nejhoršího venku a mají dobrý věk na to, aby se se spalničkami vypořádaly jednou provždy.

Nepřeji se dožít situace, kdy mé novorozené vnouče (nebo jiné dítě v rodině) bude v ohrožení života, protože jeho rodiče (mé děti) nezískaly imunitu v dětství a domů zavlekli infekci. Jestli existuje ochrana před spalničkami pro novorozence, pak jedině skrze kojení a matku, která je proti nemoci imunní. Důležitý je samozřejmě i imunitní systém otce a potažmo jiných dospělých lidí v komunitě, kde dítě žije. Je to právě jejich obranyschopnost, která děti chrání. I kdyby jen tím, že jsou funkční, když dítě onemocní.

Kdo si dnes může být jist svojí imunitou?

Na základce nás přeočkovávali na tuberkulózu. Všichni z toho měli na zádech hnisavé cosi. Já jsem neměla nic. Naočkovali mě ještě jednou, ale zase nebylo zřejmé, kde vůbec k vpichu došlo. Ptám se tedy, jestli jsem imunní nebo nejsem. „Nevím, ale třetí injekci vám dávat nebudu.“ Moc mě to tenkrát neuklidnilo, ale zpětně jsem jí vděčná, že mě nechala být. Jak u mě asi zafungovaly jiné vakcíny? To nikdo neví a nikdy to nikdo nezjišťoval. Hlavně, že jsem měla razítka v průkazce. Zdá se, že o nic jiného tady snad ani nejde.

Mnohem větší smysl v budování imunity mi dává, když někdo řeší jídlo, otužuje se, pravidelně si dopřává pobyt na čerstvém vzduchu, pije vodu, dopřeje si čas na doléčení, dovolenou, relaxaci. Zdraví není v areálech nemocnic, ampulkách vakcín a nedá se koupit v lékárně.

Jsem konzervativní. Držím se přírody.

Jsem velmi konzervativní a držím se přírody. Myslím, že je to ten nejbezpečnější způsob. Přeci jen děti jsou dlouhodobý projekt. Když Bůh dá, tak mě přežijí. Občas mám slabou chvilku. Přepadnou mě pochyby. Měla jsem je i když jsme odmítala hormonální antikoncepci. Měla jsem je, i když jsem se chystala na přirozené porody. Mám je i teď. Myslím, že je to normální. ALE můj selský rozum mi říká, že přírodní zákony jsou nejlepší vodítko. Ostatně je to můj dlouhodobý životní postoj. 

Jako matka bych ráda měla děti v bezpečí a pod kontrolou, ale o tom život není. Do života patří riziko. Je jen logické, že se riziko snažíme minimalizovat. Já vnímám mnohem větší riziko v tom, že by imunita mých dětí neměla pevné základy.

Je čeho se bát. Nejsou žádné záruky a tím, že rozhoduji i za mé děti se bojím ještě víc. Nebojím se ani tak lidského soudu nebo odsouzení, jako se bojím verdiktu samotné přírody. To mne přesahuje, tomu se klaním a je to pro mne nejvyšší autoritou. Mohu jen doufat, že budeme dost silní, abychom z případných nemocí vzešli posílení. Ostatní se klidně mohou nechat přeočkovat.

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami