Běž se s tím potkat…

Vloni na podzim jsem byla jako asistentka na víkendu věnovaném Moraně. Pro účastnice jsme připravovaly rituál smrti. Bavilo mě to, dokud to bylo o smrti. Poté ovšem přišel život. Rázem jsem měla po energii.

Druhý den dopoledne účastnice sdílely své prožitky a jedna z nich popsala podobné pocity, které jsem měla v průběhu večera já. Načež se jí Katka zeptala:

„A víš, co tě v té temnotě drží?“

„Ne“

„Tak se s tím běž potkat.“

O přestávce jsem si našla Katku a ptám se jí, kam se s tím mám jít potkat. Uvažuje nahlas o jeskyni, ale v Česku prý žádné pořádné jeskyně nejsou veřejně přístupné.

„Tak běž přespat na kopec. Ještě není taková zima a když se pořádně oblíkneš…“

„A na který?“

„Na Pálavu.“

Další víkend byl třídní sraz na Moravě, tak jsem to v pátek večer namířila z Brna na jih. Nemohla jsem to dál odkládat. Teplota šla rychle dolů a bála jsem se, že bych to už nestihla zrealizovat. Buď teď nebo až na jaře. V průběhu týdne jsem si nechala poradit ohledně vybavení od zkušenějších a v pátek jsem kolem 17. hodiny dorazila do Dolních Věstonic.

Nemohla jsem si ani vzpomenout, kdy naposledy jsem spala venku. Jako děti jsme jednu letní noc spaly na balkóně, ale rozhodně jsem nikdy nespala pod širákem v přírodě. Natož pod širákem, v přírodě, na neznámém místě, sama a ve dvou stupních s převalující se mlhou.

Spěchala jsem nahoru. Cestou jsem potkávala lidi jdoucí z kopce dolů. Když jsem procházela lesem u vysílače, už bylo šero.

Na pláni jsem rychle rozložila věci, převlékla propocené triko a zalezla do spacáku. Nikdy jsem neviděla oblohu všude kolem sebe. Až se mi zatočila hlava. Nepříjemně foukalo a nedařilo se mi zahřát. Posunula jsem se do závětří. Stále mi byla zima. Už jsem neměla nic víc na sebe. Bylo asi kolem 2 stupňů a vlhko.

Nejprve jsem zkoušela pracovat s dechem. Později jsem se v zoufalství spojovala s duchem hory 😀 😀 😀 Až mě napadla spásná myšlenka, že se budu muset zahřát zevnitř. Ve své mysli jsem si představovala křížovou kost, jako zdroj této energie. Nevím, co zabralo, ale teplo už po zbytek noci nebylo problém. 

Usnula jsem kolem sedmé jako se slepicemi. V průběhu noci jsem se různě budila. Občas jsem krásně viděla měsíc i hvězdy. Jindy v mlze zmizel i keř pár metrů ode mne. Nebudila jsem se strachy, ale uvědoměním. Byly to takové „aha momenty“, otočila jsem se na druhý bok a spala dál.

Nedělala jsem si žádný záměr. O nic jsem nežádala. Jen jsem se s tím chtěla potkat. Asi někde v polovině přišla jistota, že jsem ráda, že žiju. Myslím, že to bylo pro mě prvně, kdy to přišlo zevnitř a nebylo to jen cvičení vděčnosti. Byl to stav.

Můj jediný strach v průběhu noci byl, že mi promokne spacák. Z vrchu byl orosený snad ještě před prvním usnutím. Naštěstí k tomu nedošlo. A teplota také už nebyla problém.

Asi kolem třetí ráno jsem se opět vzbudila a už jsem na sebe byla trochu naštvaná. V duchu si říkám: „Soňo, jestli důvěřuješ životu, tak prostě spi!“ Vzbudila jsem se v šest a ještě chvíli polehávala. Vyhnal mě hlad. Konečně si to mohu prohlédnout, říkala jsem si. Vyfotila jsem pár fotek. Rozhlížím se, a co nevidím. Asi 200 metrů ode mne je ohrada s koňmi a v kruhu stojící lidé. A já si bláhově myslela, jak jsem tam sama. 😀

Cestou lesem jsem nejspíš zahlédla jelena, ale byl to tak mlhavý okamžik, že jsem si tím nebyla jistá. Tím, že jsem cestou dolů dvakrát potkala stejného myslivce, si ale jistá jsem. Poprvé jsem se ho ostýchala zeptat na cestu a právě, když jsem si uvědomila, že to byla chyba, se objevil podruhé. 🙂

Bylo to celé zvláštním způsobem prosté, opravdové a překvapivě jemné. Až jsem si říkala, jak je krásné, vystavit se těm přírodním silám. Nějak se mi v tom snadno orientuje, je to intuitivní, pravdivé.

Následujících pár týdnů po mém výletu byl nejoblíbenější příběh na dobrou noc o mé výpravě na Pálavu. A tak se to ujalo, že Olík si k narozeninám přál výpravu do divočiny.

Bylo zvláštní, že jsem se nebála. Prostě jsem jen přitakala té zkušenosti a potom řešila jednotlivosti. Žádné veliké záměry. Co přišlo, přišlo. A úplně to stačilo. Bylo v tom krásné plynutí. Pálava mi ukázala přívětivou náruč a plánuji se tam vracet.

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje a celoživotního vzdělávání. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami