Dědina, kde všichni přežili

Teď jsem na novinky.cz zahlédla komentář s nadpisem: Panikařit či nepanikařit? Copak neexistuje nic mezi? Mohu přeci vnímat, co se kolem mě děje, brát to vážně, být obezřetná a přesto nepanikařit.

Život mě ne úplně jemným způsobem naučil, že se nevyplácí nebýt v kontaktu s realitou. Pojďme si otevřeně říci, že bude hůř. Virus, který máme v současné chvíli po celé planetě se velmi úspěšně šíří, roste exponenciálně (což je pro lidskou mysl velmi špatně pochopitelné, protože to pořád vypadá jako malá čísla a zvládnutelná situace a najednou se s tím roztrhne pytel) a většina zemí a jednotlivců silně podcenila situaci a nyní už nám zbývají jen horší možnosti.

Na druhou stranu panika ničemu neprospěje. Je dobré vnímat svůj strach, přivítat ho a zeptat se jej, před čím a jak se mě snaží chránit. Co mohu aktivně udělat? Co je nezbytné riziko? A na druhou stranu mít v zásobě způsoby jak se uklidňovat, kde čerpat energii, naději a víru.

Jsou lidi, kteří viní média. Jiní čekají, co za tím je schované jiného. Další se snaží zprávám vyhýbat, aby si zachovali duševní pohodu, protože když zavřu oči, tak hrozba zmizí, ne? Dlouho žilo zdánlivě racionální přirovnání k chřipce. Jiní jsou pozitivní, aby si nemoc nepřitáhli. Opakuje se výsměch před smrtí vyděšením. Já se těmto lidem nesměji. Z vlastního života vím, jak je někdy obtížné čelit nepříjemné realitě. Beru to jako kolektivní potvrzení toho, že je před námi veliké společné téma. Moje zkušenost ovšem říká, že všechny tyto strategie jen zhoršují moje šance aktivně jednat a mírně posunout situaci ve vlastní prospěch.

Myslím, že v současné situaci máme všichni na strach nárok. Nikdo z lidí žijících na planetě nezažil epidemii tohoto rozsahu. Máme tady dvě megakarantény, které zahrnují desítky milionů lidí. Jen v naší zemi by od včerejška měly být tisíce lidí v domácí karanténě. Celé je to naprosto nová a nevídaná situace. A potáhne se to celé měsíce, možná i rok. Máme před sebou omezení osobních svobod, které si neumíme ani představit. A nic z toho nepíšu, abych někoho vyděsila. Je to realita, které už se nevyhneme. Kdyby vám někdo před dvěma týdny řekl, že kdo se 7.3. vrátí z dovolené v Itálii, bude povinně na čtrnáct dní v karanténě, jinak mu hrozí pokuta tři mega, vysmáli byste se mu. Taky bych to udělala. A dnes to všichni žijeme. Můžete se tomu vysmívat, můžete o tom diskutovat, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak vše, co se proti tomu dá dělat.

ALE

A to je úplně nejdůležitější: ani v okleštěných možnostech, ať už nás čeká cokoliv, nikdy neztrácíme jednu svobodu a to je svoboda zvolit si svoji reakci na danou situaci. I touto situací se dá projít, jen budeme muset být bdělejší, protože nás čekají neznámé výzvy.

Víra má svůj hluboký význam, ale nesmí to být víra slepá, naivní a už vůbec ne pasivní. Skutečná víra předpokládá zapojení všech mých talentů, zdrojů, intelektu, ale i zvířecího instinktu. Udělám, co udělat mohu a zbytek nechám s důvěrou osudu. Představuji si to asi jako chůzi ve tmě. Jdu pomaleji, jsem obezřetnější, více pozornosti věnuji smyslovým vjemům, důvěřuji svému instinktu.

POVĚST Z MÉ RODNÉ VESNICE

V kopcích nad dědinou z které pocházím je malá kaplička. Babička mi o ní říkávala, že ji nechali postavit lidé z vděčnosti za to, že byli ochráněni před morem. V sousední vesnici umřelo tolik lidí, že zakázali zvonit v místním kostele, bylo to příliš demoralizující. Vesnice, kde jsem žila, neztratila jediného obyvatele. Jak to asi udělali? To nebezpečí bylo hned za kopcem, přesto neumřeli vyděšením ani hladem. Izolovali se od zdroje nákazy? Podporovali imunitu? Modlili se? Zachovávali zdravý rozum a víru? Změnili své běžné návyky, aby měli větší šanci přežít? Drželi při sobě? Nikdy mi ta pověst nepřišla důležitá, až dnes. 

Osobně klidně přispěju na výstavbu nové katedrály, když to tady společně dobře ustojíme. Věřím, že ještě máme šanci.

Soňa Kolmanová
Jsem terapeutkou, spisovatelkou, matkou, fanynkou přirozeného porodu. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie

EN: I am a fan of natural birth, attachment parenting and various therapies. I wrote a book Reborn
  • eBook zdarma