Hospitalizace s dítětem

Foto: Slávka Petříková

Týden po Olíkově narození jsme jeli na Bulovku. Jeho pediatr nám v pátek řekl, že se mu nelíbí hraniční hodnoty žloutenky. Neznali jsme jeho krevní skupinu a náš lékař měl být o víkendu mimo Prahu a nemohl jej tedy zkontrolovat. V sobotu jsme podle dohody jeli na Bulovku. Přemluvili mě, že kdybychom byli 24 hodin na svícení, byl by klid. Jinak se to může táhnout i týdny.

Se slzami v očích jsem kývla na hospitalizaci s tím, že jej budu moci dál kojit a budeme stále spolu. Lékař v ambulanci byl velmi empatický. Vše mi vysvětlil a dokonce za námi potom přišel soukromě na pokoj, aby se ze zvědavosti zeptal, jak probíhal náš domácí porod.

Lékařka, která v té době byla na dodělení byla snad ještě úžasnější. Když jsme se viděly poprvé, tak mi celou dobu jen tekly slzy. Nijak to nekomentovala. Rychle mi vysvětlila, kde ji najdu a dala mi pár základních instrukcí. Dodala, že si Olíka vyšetří, až se probudí a poté teprve začneme se světelnou terapií. Podporovala kojení a nenutila mě do odstříkávání a převařování mateřského mléka.

Mohla jsem s ním být i během odběrů krve a na pokoji jsme byli úplně sami. Pojízdné dětské lůžko obsahující i zářivky jsem měla vedle své postele. Na svícení se mi jej podařilo dávat v klidu a především v našem tempu. Dařilo se mi jej tam dávat spícího. Když se probral, vzala jsem si jej k sobě a kojila jej až do usnutí kdy jsem jej zase opatrně přemístila.

Noc byla náročná, moc jsem nespala. Dopoledne nás přišla zkontrolovat jiná lékařka. A najednou jako bychom byli na úplně jiném místě. Začaly striktní příkazy. Kojení podle ní situaci zhoršovalo. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme byli problémoví pacienti.

Kolem poledne přijel Petr se zprávou, že babička nemůže zůstat až do dalšího dne a máme tedy problém s hlídáním starší dcery. Potřebovala jsem se vrátit domů dříve. Zmínili jsme lékařce, že nebudeme moci zůstat celých 24 hodin, ale jen 20. Což jen přililo olej do ohně. Dostali jsme se do absurdní situace, kdy jsme byli oba rodiče zamčení na oddělení a bylo nám zakázáno odejít. Respektive nebylo odemčeno ani jednomu z nás.

Seděli a čekali jsme na někoho s klíči asi přes hodinu, když šla okolo uklízečka. „Vy tady ještě jste?“ a poté prohodila směrem k Petrovi: „To jinej chlap už by tady udělal vyrvál.“ A tak se i stalo a za pět minut jsme byli všichni tři z neprodyšně zamčeného oddělení zázračně venku.

V pondělí jsme jeli znovu na kontrolu k pediatrovi, který se ptal, co se o víkendu dělo. Vyprávím mu to. „A lékařskou zprávu máte?“

„Nemáme. My jsme byli rádi, že nám vůbec odemkli.“

„Ale to přece nejde. Já potřebuji vědět, co s ním dělali. Zavolám tam.“

Když řekl naše příjmení, položili mu telefon. Zavolal znovu. Čímž se potvrdilo, že k prvnímu položení telefonu nedošlo omylem.

„Co teď?“, ptá se lékař s pohledem na sestřičku.

„Napište primáři. Vždyť je to v zájmu dítěte, abyste jako ošetřující lékař věděl, co se s dítětem na jejich oddělení dělo.“

„Co se stalo, že jste odcházeli takto nadivoko?“
„Odmítla jsem kontrolní odběr krve. Rozuměla jsem tomu, že potřebují zjistit krevní skupinu při příchodu, ale kontrolní odběr se mi zdál zbytečný a oni tam neměli přístroj na měření přes kůži jako vy. Říkala jsem jim, že se to určitě nemohlo zhoršit. Nebyl na tom nijak vážně ani když jsme přijeli a říkala jsem, že si jej jistě dnes přeměříte.“
„Já bych to u svého dítěte také odmítl.“

K lékařské zprávě se náš pediatr po dvou dnech dostal a dokonce mu s omluvou volal i primář. Na další kontrole nám pak řekl: „Dělám tu práci 18 let, ale tohle se mi ještě nestalo.“

Naše veliké štěstí bylo, že jsem v tom konfliktu nebyla dlouho sama a problémy jsme měli jen s jednou konkrétní lékařkou. Neměla jsem dítě v kritickém stavu a nijak zvlášť jsem se o něj nemusela bát. Pobyt v nemocnici nám nenarušil kojení a nebyla jsem od něj ani na chvíli oddělena. Díky této jednodenní zkušenosti jsem ovšem mohla pocítit jak obrovský rozdíl dělá přístup personálu. A jak absurdně se může celá situace vyvíjet.

Dnes už bych věděla na koho se obrátit. Zavolala bych Petře Langové. Obhajuje rodičovská i dětská práva v případech, kdy se rodiče nemohou s personálem domluvit sami. Jestli neznáte její práci, tak vřele doporučuji FB stránku Podpoříte mne v osvětě? O právech při hospital.- aktivní řešení stížností  Jelikož Petra dělá tuto psychicky náročnou práci už 6. rokem zdarma, myslím že si zaslouží i finanční podporu, kterou můžete zasílat na transparentní účet. Za případnou byť i jen symbolickou podporu předem děkuji.

Pevné zdraví vám i vašim dětem!

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami