Hranice

I když jsem houby rozuměla, co to ti ostatní na parketu dělají, začala se objevovat má témata. Velmi brzy jsem si všimla muže, jehož přítomnost mi byla krajně nepříjemná. Tancoval velmi často nepříjemně blízko. Zkoušela jsem odtancovat opodál, ale tím se celá situace jen přesunula. Zkoušela jsem své štěstí znovu, tiše doufajíc v zázrak. Já jsem neustále ustupovala, ale dotyčný se vždy brzy přiblížil. Smířila jsem se s tím, že taková je situace a není v mých silách ji změnit. Musím to vydržet. Co by se s tím dalo jiného dělat?

Měli jsme za úkol si ve dvojicích sednout a ve vyhrazeném čase spolu něco sdílet. Otočil se na mě můj pronásledovatel a já jsem jako dobře vychovaná dívka kývla. V té chvíli jsme všichni seděli na zemi a jen jsme se měli spárovat. Přisunul se ke mě takovým způsobem, že měl koleno na mé stydké kosti. Odsunula jsem se. Asi už tušíte, co následovalo. A potom jsem toho nechala. Musím se s tím smířit. Nemůžu tady dělat scény. Musím být rozumná.

Když jsme šli jako skupina na společnou večeři, seděl naproti mě. Bavila jsem se s ním většinu času. Byla jsem milá a vstřícná. Až když jsem se vracela domů, začala jsem si klást otázku, proč jsem to proboha dělala? Vždyť je mi nesympatický. Je tam dalších 30 lidí s kterými jsem se mohla bavit, tak proč jsem z toho nějak nevycouvala? A napadlo mě, že je mi to nějaké povědomé. Znám to ze svého života. Neděje se mi to poprve.

Tancovali jsme stíny. Pojmenuje se emoce a tu se snažíme v tanci znázornit. Z jedné strany na druhou samostatně. Zpět s partnerem. Tuším, že to bylo někde ve staccatu. Skončila jsem se svým „oblíbeným“ partnerem. Tančili jsme a jeho tanec probíhal tak, že se rozešel směrem ode mně, v jednu chvíli to stočil a s hrozivým výrazem, německy křičící se rychle blížil zpět ke mně. Byli jsme asi v půlce cesty přes sál, když jsem se pouze zastavila a vše vnímala jen z dálky. Nebylo to rozhodnutí. Spíš jakoby se něco vypnulo. Z pravé strany se u mě objevil lektor a zarazil mého partnera, aby už nepokračovla. Otočil se na mě a o něco se hodně snažil. Pro mě to celé bylo, jako by byl na druhém břehu hodně široké řeky. Prakticky jsem jej neslyšela, i když stál těsně vedle mě. Postupně se zvuk zesiloval až jsem vnímala, že křičí. Potom mi došlo, že křičí na mě. Potom jsem začala rozeznávat slova. Křičel na mě: „řekni mu, nech mě, běž, běž“ pobízel mě, „řekni mu, nech mě.“ Najednou jsem se rozběhla a svého partnera zahnala. Byl to zvláštní pocit přívalu energie, který jsem pociťovala po zbytek odpoledne i večera.

Když končil první modul a probíhalo loučení. Tento muž ke mě přišel a přitáhl si mě tak, že se naše pánve dotýkaly. Říkala jsem mu, že existují jisté hranice. Odpověděl, že žádné nevidí. Opět jsem nevěděla, co s ním. Celý první modul mě mrzelo, že nejsme jen ženská skupina. O kolik problémů méně bych tam měla!

Druhý modul probíhal podobně, ale jak jsem se lépe orientovala v tom, co se zde může a nemůže, začala jsem více experimentovat. Začala jsem se víc pohybovat v prostoru a bylo náročnější mě dohonit. Jednou byl opět příliš blízko a tak jsem natáhla ruku, abych si vytvořila více místa, které mi ovšem dlouho nevydrželo. Řekla jsem mu tedy, že jestli se bude přibližovat, začnu utíkat. „Utíkej“ odpověděl. Rozběhla jsem se. Utíkal za mnou. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Zastavila jsem se, otočila se a dost rázně řekla, ať toho ihned nechá, že to myslím vážně. Zarazil se. Mohla jsem si odtancovat opodál.

Ten samý den odpoledne jsme měli cosi jako volenku. Měli jsme jít pro někoho a tancem ji nebo jeho uctít. Napadlo mě, jestli bych pro něj neměla jít. Jestli jsem nebyla moc příkrá a neměla bych se takto omluvit. Ale udržela jsem se a šla pro jiné lidi. Byl to bod obratu. Následující den se opět začal přibližovat. Měla jsem toho plné zuby a začala jsem tančit dost vztekle. Dupala jsem. Aktivně jsem si definovala prostor, který je můj a kam rozhodně nemá zkoušet zasahovat. Dokonce jsem se pokusila ho zahnat. Byl to náš poslední tanec.

Když jsme se na konci druhého modulu loučili, udržoval rozumný odstup. I přesto jsem mu řekla, že se neumí ovládat a já se s ním necítím bezpečně. Z třetího modulu si nepamatuji, že bych s ním měla jediný problém. Sice mi to trvalo téměř deset dní, ale díky němu jsem mohla zřetelně vidět, že mám problém s hranicemi a vyzkoušela si, jak jej řešit. Najednou jsem to téma viděla ve svém běžném životě a měla jsem jakési vodítko jak na to. Byla to dobrá a důležitá lekce. První lekce v nastavování osobních hranic.