Jak se Aspergerka učila jazykům

Na úplně prvních třídních schůzkách v první třídě učitelka řekla, že nejspíš nezvládnu první stupeň bez přeřazení na zvláštní školu. Zdála jsem se jí pomalá. Špatně jsem se začleňovala do kolektivu. Málo jsem mluvila. Mamka přijela domů celá ubrečená, běhala po domě a vykřikovala, že jsem debil. Dostala jsem úkoly navíc a odpoledne jsem trávila i čtyři hodiny psaním úkolů. Přesto jsem babičce říkala, že mě škola baví tak, že bych tam chodila i v neděli.

Špatně jsem četla. Než paní učitelka vyvolala všechny děti, uměla jsem slabikář nazpaměť. Většinu první třídy jsem tedy netrénovala čtení, ale to, co mi jde tak dobře – pamatování si z odposlechu. Ve druhé třídě bylo zřejmé, že číst neumím. Na nástěnce jsem byla označená za želvu – nejpomalejšího čtenáře. Čtení se pro mne stalo zdrojem velikého stresu. A přesto jsem si ráda sama četla. Až nedávno jsem se přistihla, že nahlas čtu dětem a netřesu se u toho jako ratlík. Dnes umím nahlas číst a myslet u toho na něco úplně jiného.

Zpětně oceňuji, že mě rodiče nechávali být. Byly doby, kdy jsem to interpretovala jako nezájem. Dnes vidím, že mi to pomohlo přežít v lepší psychické pohodě. Umím se sama zregulovat a dostat se z toho přetížení po kontaktu s lidmi, po zahlcení informacemi ze školy. To ovšem vyžaduje volný čas, kdy mohu být ve svém přirozeném autistickém režimu. Reguluji se tichem, bezmyšlenkovitou činností, funguje mi intuitivní tanec, hudba, zpěv, jako malá jsem kreslila a později jsem začala nesmyslně chodit po pokoji nebo bytě. Dnes bych to označila za stimming (opakující se pohyb, kterým se autisté regulují, aby se vyhnuli přetížení). Důležité pro mě je, abych u toho mohla být sama a pokud to nelze, tak aby mě přítomná osoba nerušila mluvením nebo nepoukazovala na moji bezmyšlenkovitou činnost.

Zdá se, že mé jazykové znalosti jsou závislé na zkušenosti a paměti. Tuším, že to bylo v šesté třídě, kdy nám ve škole nabídli testy inteligence a osobnosti. Výsledky potom psychologové interpretovali rodičům a dětem současně. Vím, že mi doporučovali studovat přírodní vědy dál od matematiky. „Zdá se, že potřebuje něco praktičtějšího. Možná by šlo i právo, díky té paměti. Soňa nemá vysloveně fotografickou paměť, ale mohla by k tomu být vytrénována. Profilově je dokonalý špión. Takové lidi hledáme pro tajné služby. Ale s jednou věcí se rozlučte. Ona se pravděpodobně nikdy nenaučí cizí jazyk. Jen 10% populace je na tom hůř než ona.“

A měl pravdu, jazyky byly a jsou má veliká slabina. Když mi bylo deset, moje teta se rozhodla najít doučování pro svoji dceru. Nabídla mé mamce, že bych tam mohla chodit také, aby se rozdělily náklady. Ačkoliv byla má sestřenice o dva ročníky níže, věděla toho víc než já. Paní Lukelová o mně po první hodině řekla, že nic nevím. „Je zřejmé, že pouze hádá, ale spolupracuje. Jsem ochotná to s ní zkusit.“ Sestřenice doučování brzy ukončila. Já jsem chodila dál. Konečně na mě někdo měl čas a trpělivost. U každého příkladu mi zpočátku vysvětlovala, jak uvažuje a jaké pravidlo zde platí.

Postupně jsem si v hlavě vystavěla celou strukturu. Zabralo nám to asi rok a půl než jsem se překvapivě dostala mezi nejlepší češtináře ve třídě. Vůbec to nebylo naším cílem. Bylo velikým požehnáním, že moji rodiče neměli přehnaná očekávání ohledně mých studijních výsledků. Já sama jsem od sebe také nic neočekávala, jen jsem rutinně docházela jednou týdně na doučování. Bylo to bez tlaku, zkoušení, urážení. Značka ideál. Dokonce vím, že jsem se ptala, jestli můžu chodit o prázdninách. Paní Lukelová se divila, prý si zasloužím odpočinek. „Když mně by to chybělo.“ Domluvily jsme se na kompromisu, začaly jsme na konci prázdnin.

Podobný postup u mne fungoval i v angličtině. Ani v prváku na gymplu jsem nezvládala 3. osobu jednotného čísla. Poprosila jsem tedy kamarádku, aby mi to vysvětlila. Řekla mi pravidlo. Když jsem se jí na zeptala, co myslí tou třetí osobou jednotného čísla, vztekle řekla: he, she, it! Uzavřela to se slovy, že na mě nemá trpělivost. Pravidla můžu znát, ale v jazycích je jaksi neumím začlenit do reality. Ještě zvládnu, když se probere konkrétní jev a na něj se izolovaně udělá cvičení, ale tím pro mě ten fenomén končí. Kdybych se to měla učit sama, tak se rovnou vrhnu do reality a když mě něco zaujme a nebudu tomu rozumět, tak to začnu zkoumat.

Na konci druhého ročníku na gymnáziu jsme psali souhrnný test. Při rozdávání výsledků ke mně přišla naše angličtinářka. Zašeptala mi, že nechápe, jak po sedmi letech učení se cizího jazyka někdo nezvládne vytvořit zápornou větu v přítomném čase. Nesnažila se mě urazit nebo ponížit. Bylo to konstatování. Má pravdu, řekla jsem si. Měla bych s tím něco dělat. Stejně z toho budu muset maturovat. Byl konec školního roku.

Našla jsem si doučování. Celkem brzy jsem vyrukovala i s tím, že podle odborníků se cizí jazyk nemám šanci naučit. Můj učitel zastával názor, že to není o talentu, ale o času, který tomu kdo věnuje. Celé léto jsem každý všední den byla na doučování angličtiny. Bylo to mé rozhodnutí. Zdálo se mi, že je čas s tím pohnout. Řekla jsem, že nechci pracovat s žádnou učebnicí. Chtěla jsem jen mluvit. Toužila jsem vyjádřit, co si myslím nebo popsat své plány nebo minulé zkušenosti. Když jsme narazili na něco, čemu jsem nerozuměla velmi krátce jsme si to vysvětlili. Do notýsku jsem si psala vše, co jsem nevěděla, ale pouze ve správné formě. Pouštěla jsem si filmy s titulky a psala si fráze. V září jsem byla schopná konverzovat, ale slova jsem znala spíše foneticky. Spelling je pro mne výzva do dnešních dnů.

Paradoxně jsem ihned po maturitě šla studovat na americkou univerzitu a zvolila si obor komunikace a masmédia. Asi nevědomá snaha o nadměrnou kompenzaci (overcompensation)… Děsně jsem se s tím nadřela. Proseděla jsem v počítačové učebně a knihovně hodiny a hodiny. Byla jsem snad nejhorší v ročníku. Vše mi šlo tak obtížně. Bála jsem se napsat prakticky cokoliv. Vývoj k lepšímu u mne přicházel jen velmi pozvolna, na což jsem zvyklá. Asi bych si připadala divně, kdybych šla studovat něco, co mi jde snadno.

Až po zjištění, že jsem Aspergerka, jsem se dočetla, že u Aspíků převažuje indukční myšlení. A jóóó. Vždyť já si buduji systém jazyka zespoda, na konkrétních příkladech. Konečně mi to do sebe zapadlo.

V posledních třech letech jsem urputně pronikala do tajů astrologie. Už jsem se dlouhé roky neučila nic tak komplexního. A překvapivě i zde jsem to budovala zespoda. Docházela jsem do Školy klasické astrologie. Vnímala jsem jak prahnu po tom, aby mi někdo na konkrétních příkladech dokolečka vysvětloval, jak to celé funguje. Naštěstí dnes jsou v tomto ohledu neskutečné možnosti. Mimo veřejně dostupných videí na YouTube jsem si našla i skvělý online kurz v angličtině. Lektorka prochází jedno znamení po druhém, jeden dům po druhém a vysvětluje, co znamená postavení planety tady a tam. Jako u blbých na dvorečku. Je to neskutečně časově náročné, ale jaksi důkladnější. Musíte tomu dát víc času, ale lépe si zmapujete terén, narazíte na výjimky, přejde vám to do krve, stane se to vaší součástí. Už nikdy to nezapomenete. Až nedávno jsem dokoukávala úplně poslední díl. Už jsem věděla, že jsem autistka. Dívám se a najednou mi to došlo. Mně ten její kurz vyhovuje, protože ona je taky Aspergerka! Ona se učí stejně jako já!

Do dnešních dnů vnímám jak omezeně s jazykem zacházím. Nevyjadřuji se tak ladně, jak bych si přála. Vždy bych tomu ráda dala lepší strukturu. Bojím se, že mi to logicky nenavazuje. Zdá se mi to těžkopádné. Preferuji jednoduché věty, kde se schová jistá neohrabanost. Nemám dar od Boha. Ale jsem živoucím důkazem, že tvrdá saturnská práce vždy přinese výsledky. Časem…

(Pro astrology mezi vámi: v radixu mám merkura v kozorohu v kvadrátu na saturna ve štíru; saturn se předloni vrátil na pozici, kde byl během mého nástupu do první třídy.)

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie
  • eBook zdarma