Jak si ustát svá rozhodnutí

Byly doby, kdy jsem si horko těžko prosazovala svá rozhodnutí. Týdny a měsíce jsem se trápila nad otázkou, jestli si tohle ještě vůbec mohu dovolit. Jak já to těm lidem vysvětlím? Kdo se se mnou potom bude bavit? Mám právo tohle chtít? Neměla bych se raději přizpůsobit a vydržet to jako všichni ostatní?

Když jsem zas a znova docházela k závěru, že se s tím nemůžu smířit, protože bych tím trpěla ještě víc, zbývalo už jen vyřešit, jak to provést. Dlouhá léta jsem se bála těch momentů, kdy pravda vyjde na světlo světa. Kdy se to dozvědí všichni ti důležití lidé, kteří měli nad mým životem onu magickou moc? Alespoň v mé mysli.

Mou tradiční strategií bylo skrývání a vyhýbání. Vím, co chci, jdu do toho, ale nejraději bych byla, kdyby o tom nikdo nevěděl. Sice se tím oddaloval moment, kdy se na vše přišlo, ale vedlo to i k dlouhým obdobím strachu a pocitu izolace. Neměla jsem v těch dobách odvahu, ani sílu čelit konfliktům ihned a otevřeně. Až v posledních třech letech jsem postupně nacházela zdravější způsob, jak si takovéto situace ustát. A musím uznat, že se lepším. Je zajímavé, že lze ustát i slušnou přesilu, pokud víte, jak na to.

Vloni v létě jsem měla prožitek, který to krásně shrnul. Byla jsem na konstelacích. Dostala jsem se do role ženy, která se cítila šikanovaná společností za něco, co bylo součástí rodové linie. Ji samotnou svazoval stud a obavy z lidí. Vedlo ji to do situací v kterých se necítila dobře.

Byla jsem v roli a tíhou jsem ani nedokázala stát na nohou. Děj se vyvíjel beze mne. V jeden moment jsem toho ovšem měla dost. Postavila jsem se a řekla jsem, že to stačí. Cítila jsem v sobě ohromnou jistotu, jako by mnou procházel sloup světla, který mě perfektně vycentroval a uzemňoval současně. Přiznala jsem, že toto se v rodině stalo a já o tom vím. Odmítla jsem se dál omlouvat a konstatovala, že říkat si o mně mohou co chtějí. Je to ostatně jejich věc.

Byla tam zástupkyně společnosti, která se původně tvářila velmi opovržlivě a nepřestávala s urážkami a posměšky. Má nová energie ji ovšem zarazila. Já jsem jen stála a cítila jsem se neuvěřitelně vnitřně silná a jistá. „Takto to je. Toto je historie mé rodiny a já k ní patřím. Takto já to mám.“ A byl naprostý klid. Tím to celé skončilo.

Následovala pauza. Žena, která stála v roli odsuzující společnosti, mi řekla, že jsem jí sebrala všechny trumfy. „Kdybys na mě zaútočila. Kdyby ses obhajovala. Kdybys mě chtěla přesvědčit, tak tě zničím. Ale tím, že jsi jen řekla, že ty to máš takto a postavila ses do toho, jsem neměla s čím hrát.“ A mně to dalo neuvěřitelný pocit síly. Postavila jsem se za sebe a do sebe. To bylo celé.

Viděla jsem to v různých reálných situacích, kdy jsem nikomu neříkala žádné odborné argumenty, nešermovala jsem fakty, nikoho jsem nepřekřikovala. Jen jsem řekla: já to chci takto nebo tohle si nepřeji. A bylo hotovo. Tím veškeré diskuse končí. Nezasahuji nikomu do jeho práv nebo pravomocí, neapeluji na jeho svědomí, nechci aby uznal, že mám pravdu, neočekávám, že mi porozumí, nežádám po něm vůbec nic, jen jasně sděluji jak to mám já. Druhá strana si může dělat co chce, pokud mi nehodlá aktivně bránit v tom, abych si já mohla žít to své.

Jenže, a tady jsem často zrazovala samu sebe, jsem se bála, že budu vyčleněná z kolektivu, rodiny, společnosti. A také se to dělo! Ve chvíli, kdy jsem se začala bát, jsem vždy začala slevovat slevovat a dál slevovat, jen abych se vešla do škatulky. A všechny ty slevy mě vyšly proklatě draho. Nikdy se mi takto nepodařilo přimět ty druhé, aby mě přijali, měli rádi ať už jsem pro zachování vztahu udělala cokoliv.

Vloni na workshopu v Polsku jsem měla úžasný rozhovor se spolubydlící. „Soňo, jestli tě někdo nemá rád takovou jaká jsi, tak tě nemá ráda. Tečka. A kvůli falešným vztahům se nemá cenu přetvařovat.“ Moudrá slova. Často si je musím připomínat.

Až se někdy budete potřebovat postavit za sebe, udělejte to. Udělejte to s vědomím toho, že pokud jednáte z hluboké niterné potřeby, je lhostejno kolik lidí stojí proti vám. Je jedno jak vás budou nálepkovat nebo co si o vás budou vykládat. Je jedno koho tím ztratíte, protože ti co odpadnou, za to nestojí. Vyslyšte volání své duše a najdete v sobě mír, který převáží všechen ten šum kolem.

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami