Kde je zdraví?

Ani po měsících docházení na kranio jsem pořád nechápala, jak to funguje. Stále to pro mne bylo záhadou. Přihlásila jsem se tedy na úvodní třídenní workshop.

Sedím na úvodním setkání a poslouchám lektorku: „Hledejte projevy zdraví. Jak se v tomto těle projevuje vitalita? Jaký je potenciál tohoto těla? Co už dobře funguje? Jak to můžeme podpořit? To vám budeme neustále opakovat. Hledat patologie je snadné.

Jako klient jsem zažila nepočítaně situací, kdy terapeut nebo terapeutka přinesli na sezení své představy, názory, domněnky a nebyli tudíž otevření a vnímaví. Slyšet lektorku, jak říká, že jako terapeut v první řadě musím stáhnout své snahy, a počkat na projevy klienta, mne dojalo k slzám.

Proto mi to dělá tak dobře! Nikdo mě tam do ničeho netlačí, nikdo mi nic nevnucuje, ale dostávám prostor se projevit taková jaká jsem, mám k tomu podmínky.

„Co se stane, když jako terapeut nebudete chtít nic měnit? Co potom dokáže toto tělo udělat? Když ho jen držím. Nechci ho analyzovat. Nebo zjistit, co se tam děje… To je ta největší výzva, protože naše mysl je zvyklá být aktivní. Když budete tělo stimulovat, zjistíte, jak reaguje na podněty. Ovšem když se budete soustředit na sebe, za chvíli vám klientovo tělo ukáže, jak se chová přirozeně. Jaké je, když tam nejste. Jaký je jeho přirozený stav.“

Ihned nás pobídli, abychom si práci zkusili. Sedím tedy v roli terapeuta a dostavují se myšlenky, že je to šíleně sobecké, soustředit se pořád jen na sebe. „Neměla bych se snažit nějak napojit? Něco jí posílat? Nebo alespoň něco udělat? Ne neměla! Buď v sobě!“ odpovídám si v duchu. A najednou jako by mi tam ta klientka přistála. Ležela tam celou dobu, ale najednou jsem měla pocit, jako by se více vtělila. Byl to senzační pocit.

Byla jsem se stejnou kolegyní i během následujících cvičení, i když instrukce zněly měnit partnery. Byla jsem za to ráda. Nemám ráda změnu. Další den si na obědě povídáme. Ona pracuje s autisty v soukromém ústavním zařízení. „Přemýšlím, jak bude kranio probíhat s těmi našimi autisty. Říkám si, že to s nimi bude určitě jiné,“ prohodí mezi řečí. Až doposud jsme pracovaly výhradně spolu. Je čas na coming out. „Víš, tys ještě s nikým jiným, než s autistou nepracovala.“

Zažila jsem nespočet sezení a terapeutů, kteří na mě správně pozorovali cosi divného, nepatřičného. Tady trochu ubrat a tady přidat. No, to už je trochu moc. Byli to profesionálové a neříkali to nahlas, ale bylo to cítit. Cítila jsem se potom vždy nedostatečná, nevyhovující, dysfunkční. Měla bych se víc snažit! A tak jsme to jen povrchově pilovali a lakovali. Neumím ani slovy vyjádřit svůj vděk za to, že můj autismus někdo konečně pojmenoval. První týdny to nebylo jednoduché, ale teď už mám pocit, že si to sedlo a je klid. Jsem k sobě soucitnější, má pro sebe pochopení, ostatní také. Nikdy to nebylo lepší. Rozumím tomu co se mi děje a proč.

A jak se na to přišlo? Někdo si dal tu práci a jen naslouchal a dovolil mi se projevit…

Je snadné vidět patologie. Co funguje dobře? Jak to můžeme podpořit? Kde je zdraví? 


Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie
  • eBook zdarma