Komplexní trauma – část 2.

Komplexní trauma – část 1.

Překlad přednášky Diane Langberg

Některé části osobnosti jsou poškozené, když je trauma všudypřítomné.

  1. Regulace emocí a impulzů

Přehnané reakce na stres, rychle dojde k přetížení, intenzivní vztek, obtížně se zklidňují, sebedestruktivní, nevědí jak zvládat impulzy, někdy dělají věci, které jsou pro ně škodlivé – užívání drog, alkoholu, sebepoškozování – otupuje, což je v jejich situaci výhoda.

  1. Změny ve schopnosti vnímat a být si vědom

Komplexní trauma je zahlcující na všech úrovních. Když vám někdo ubližuje – utečete, bráníte se, přivoláte pomoc. Ale když nic z toho nefunguje, jediná možnost je pozměnit své vnímání. Často dochází k disociaci a útěku z tady a teď. Tato schopnost je silně rozvinutá a způsobuje, že lidé, kteří se velmi bojí zneužití, se nejsou schopni bránit. Ženy s dlouhou historií sexuálního zneužití jsou častěji znásilněny, protože se v nebezpečí rychleji disociují. Osoby, které byly traumatizovány před 14 rokem věku vyvinou silnější schopnost disociace. Při zneužití kolem 2 – 5 roku často dochází k rozdvojení osobnosti. Trauma zažité v dětství zasahuje osobnost nejvíce. Když chybí bytostné já, je organizace zkušeností oddělená (co se stalo, když mi bylo pět u strýce jde do této složky, co se stalo na farmě, jde do tamté složky). Lidé pak nejsou schopni říci příběh svého života. Trauma je nezařaditelné do normálních kategorií. Takže máme lidi, kteří ani nenacházejí slova pro to, co prožili a přesto to nějakým způsobem mají zvládat a vyrůstat v tom. V jejich systému neexistuje složka, ve které může být vzpomínka na zneužití a současně pochopení této události. Na jedné straně si ti lidé vytvoří zdroj v disociaci, která je učiní neschopnými obrany a bez příběhu, což pro dospělé není dobré. Na straně druhé, kdyby k tomu nedošlo, zbláznili by se. Je to únik mentální, protože skutečný únik nebyl možný. Oběti holokaustu například nejsou schopny vyprávět své zážitky z války a připojit je ke svému životu předtím nebo potom. „Trýznivé vzpomínky (angl. anguish memory)“ – „ty máš jednu vizi života, já mám dvě, v koncentračním táboře, to jsem nebyla já.“  

  1. Změněné vnímání sebe sama

To, co si lidé odnáší, je “jsem poškozený/á, neschopný/á, neefektivní, nekompetentní (nebyl/a jsem schopný/á to zastavit), jsem plný/á studu, jsem poznamenaný/á a všichni to vědí, jsem nehodný/á lásky, nechtěný/á a jsem beznadějný případ”. Oběti se obviňují, myslí si, že jim nikdo neporozumí, snaží se zapomenou příšerné zlo. Nesou si vinu nejen kvůli tomu, co jim bylo uděláno, ale věří, že jim to bylo uděláno, protože jsou tím, kým jsou.

  1. Změny vnímání násilníka

Mnoho obětí neustále myslí na toho, kdo je zneužívá. Děsí se, že se objeví, plánují pomstu, cítí se jím být kontrolováni. I když je dávno po smrti, vnímají se jeho očima. Dávají násilníkovi absolutní moc. Násilníky není dobré podceňovat, ani když k zneužívání docházelo před mnoha lety. A reakce oběti by neměly být brány pouze jako dětské reakce s kterými se oběť ještě nevyrovnala. Někdy klientům říkáme: “teď jsi v bezpečí”…možná. Zdánlivě přehnaný strach může být pravdivou realitou klienta i v dospělosti. Oběti se mohou silně navázat na násilníka. Dítě se potřebuje navázat na lidi. Mnohokrát jsem slyšela příběhy rodin, kde je otec násilníkem a matka nijak nezakročí. Otec je v takových případech často tím laskavějším rodičem. Podobné pouto se vytváří v rodinách, kde dochází k domácímu násilí. Vazba je důležitá proto, aby dítě vyrostlo.

5. Změny ve vztazích

Dochází k opakující se viktimizaci. Vede to k neschopnosti důvěřovat a někdy k zneužívání jiných. Oběti jsou často neschopné intimity s jinými. Nemají představu, jak vypadá zdravý vztah a tak nevědí jak se správně rozhodnout. Nemůžete udělat něco, co jste nikdy neviděli a ani si to neumíte představit. Někteří vidí varovné signály ve vztazích, jiní nikoliv. I když je spatří, paralyzuje je bezmoc. V terapii se často stává, že nedůvěřují terapeutovi. Mohou předstírat, že důvěřují, protože jsou zvyklí se přizpůsobit. Když jim řeknete: “tady jste v bezpečí”, proč by vám měli věřit? Nic takového neznají. Důvěra se většinou získává po dlouhé době.

6. Somatizace

Chronické trauma postihuje fyziologii těla i mozku. Mění se odpověď na stres, schopnost ohodnotit podnět, zafixovat si slovní informace a zpomaluje zpracování informace. Traumatizovaní jedinci mají přehnané reakce. (Pokud se postavíte za někoho kdo má PTSD, tak vám proskočí stropem). Nadměrná produkce některých chemikálií způsobuje nekončící úzkost. Nevědí jaké to je, necítit se úzkostně. Problémy se spánkem mají své dopady i na zdraví. Imunita je narušena u mnoha žen, které byly v dětství chronicky zneužívány.

7. Změna významů

Velmi obtížně hledají smysl života. Chronické trauma ohrožuje všechny předchozí i současná přesvědčení. A když budete pracovat s takto postiženými lidmi, bude to ohrožovat i vaši víru. Je třeba najít srdcervoucí přizpůsobení se světu plnému ztrát. Často dojde k rozdělení života na před a po traumatické události. Když trauma začne velmi brzy, je to to jediné, co jedinec zná. Trauma často ohrožuje zdraví nebo bezpečí a odebírá možnosti. Výsledkem je zahlcující strach. Oběti se často cítí osamocené, bezmocné, ponížené a bez naděje. Po traumatu se část osobnosti, případně téměř celá, uzavře dovnitř. Nezvládají kombinovat vnější a vnitřní podněty. Někdy je to vidět na dětech, které proaktivně nereagují na život a uzavírají se.

I život po traumatu se jednou vrátí do svých kolejí. Co je zapotřebí, aby dokázali čelit tomu, co je uvnitř? Aby si dokázali pravdivě rozpomenout a přesto byli schopni se vrátit do života a k dobrým věcem jako jsou například vztahy? Léčení spočívá v opaku toho, co se událo při traumatu. Musíme rozumět traumatu, abychom je mohli podporovat v léčení. Trauma lidi umlčuje, částečně proto, že neexistují slova, která by popsala daný prožitek. Trauma přináší emocionální temnotu, izolaci (buď to nikoho nezajímá a i kdyby zajímalo, tak tomu nebudou rozumět). Zastavuje to čas. Jsme tak ztraceni v tom, co se stalo, že nevidíme dopředu. Ztratili jsme naději. Jsou tři věci, které se musí udát, aby zvrátily trauma. Všechny tři se musí udát. Jedna nestačí. Mluvení, slzy a čas.

Komplexní trauma – část 3.

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie
  • eBook zdarma