Léčení duše, huntování těla

V neděli nad ránem jsem se vrátila z týdenního workshopu. A vrátila jsem se se stejným počtem prášků od bolesti s jakým jsem odjížděla. Zázrak.

Byla doba, kdy jsem si po půl dni konstelací pravidelně brala jeden ibalgin, abych to přežila do konce. Radili mi víc pít. Masírovali mi krk. Posílali mě na vzduch. Nikdy to nepomohlo. Od puberty jsem trpívala na migrény. Proč se mi pravidelně objevovaly na workshopech jsem nechápala. Prostě to tak bylo.

Bývaly workshopy na kterých mi to vadilo více, ale prášky od bolesti jsem měla vždy při sobě. Když jsem šla na svůj první porodní workshop, zažila jsem nový pocit. Neměla jsem nezvladatelnou bolest hlavy, jako obvykle, ale měla jsem chuť si něco dát. Svůj postřeh jsem sdílela a v několika mých pracech se postupně objevovaly náznaky, že jsem v průběhu porodu byla předávkovaná. Touha, dát si coldrex jen tak na chuť, se trochu zmírnila. Mnohem častější ale byla tak silná bolest hlavy s kterou jsem neuměla pracovat jinak, než ji potlačit léky.

Asi před rokem jsem v uzavřené skupině sdílela, že se cítím na lécích závislá. Neberu je sice pravidelně nebo ve velkých dávkách, ale nelíbilo se mi, že to je jediná možnost kterou mám, když mě hlava rozbolí. A nabývala jsem silnějšího přesvědčení, že beru prášky, abych se mohla chovat společensky přijatelně. Začala jsem si zapisovat, kdy mě hlava bolí v běžném životě. Narazila jsem na článek, který naznačoval, že prášky od bolesti snižují empatii. Začínalo mi být jasné, že mé bolesti nejspíš pochází z nezvládnutých a nezvladatelných emocí.

Minulý týden na workshopu jsem měla úžasnou spolubydlící. Říkala mi, že pořád čeká, kdy ji pošlu do hajzlu a že se na to těší. Zaskočila mě. Odpověděla jsem jí, že se toho bojím. Mám strach, že když budu sama sebou, nebudu přijatá nebo rovnou vyloučená z kolektivu. Ujišťovala mě, že v této skupině všichni mé výlevy zvládnou. Stála jsem si za tím, že to nedají. Radila mi, abych do toho šla, protože chce vidět, co tak strašného schovávám.

Šla jsem do toho. Byla jsem protivná, když jsme měli tancovat radost. Nesmála jsem se vtipům. Lektorovi jsem ukázala fakáče a vyplázla na něj jazyk. Odešla jsem bez svolení z tanečního sálu a šla si na dvě hodinky zaveslovat na jezero. Zůstala jsem ležet, když všichni měli vstát. Mračila jsem se na lidi, kteří za nic nemohli. A stalo se to, že jsem s lidmi měla mnohem opravdovější kontakty. Nesnažila jsem se a přece tam pro mě někdo byl. Nikdo mi nic nevyčítal. Nestihnul mě žádný trest, ani vyloučení ze skupiny. Bylo to velmi úlevné. A po nějaké době jsem se účastnila programu z vlastního popudu. Chtěla jsem. Vše začalo plynout snadněji.

Často jsem si prášky brala tajně, protože „vědomí“ lidé přece nejí chemii. Ti se uzemňují, meditují, hledají souvislosti, vykuřují prostor a kdo ví, co ještě dalšího. A v mezičase by vás málem nechali chcípnout bolestí. Měla jsem těch keců plné zuby. Na posledních dvou tanečních workshopech se pro tento typ ujal termín ezopiča – je stále pozitivní, nad věcí, žije v harmonii, rozdává lásku, všemu rozumí, v tanci se podobá Rusalce. Ráda bych mězi ně patřila, ale zdá se, že dlouhodobě to zvládám jen pod vlivem léků. Sorry, jako… to mi za to nestojí.

Budu svoji konzumaci prášků od bolesti dál sledovat a nemyslím si, že by to byl definitivní konec. Mám podezdření, že v poslední době vše zvládám lépe i proto, že jsem propadla kraniosakrální terapii. Mé tělo se naučilo vybíjet emoční napětí a lépe tyto situace zvládat. Ať už je to čímkoliv, jsem ráda, že se to zlepšilo. Bylo mi krajně nepříjemné léčit si duši a současně huntovat tělo.