Mé nevědomé mateřství

Nasedneme do auta. Nastartuji. Zařadím a kouknu se do zpětných zrcátek. Budu couvat. V tom slyším Lauru, jak se mě ptá:

„A komentář?“

„Jaký komentář?“ ptám se překvapeně.

„K tomu, jak jsme vstávali,“ odpoví bezelstně.

Aha, vždyť já jim ráno v autě často říkám: „Takto by to nešlo. Zase jedeme pozdě…“ A to je samozřejmě ta lepší verze. Byla rána, kdy to začínalo křikem. Většinou to na mě přišlo až v autě, kdy jsem viděla, jak moc pozdě vyjíždíme. Nikdy jsem to nedělala plánovitě. Spíš ze zoufalství a v emocionálním přetlaku. A teď vidím, že je z toho málem rituál. Něco, na co čekají. To jsem vůbec netušila!

„Dnes to bylo v pohodě. I když Olík se ještě dlouho válel v posteli, tak potom velmi rychle snídal a nevztekal se u oblékání, takže ztrátu dohnal. A ty Lauri, jsi ani nepotřebovala pobízet.“

Vyjíždíme. Máme menší zpoždění, ale je to v limitu.

Jsou to dva roky, co nad námi ráno visí bič pozdního příchodu do školy. Začátek první třídy pro nás byl v mnoha ohledech velmi krušný. Stres z poznámek v notýsku tomu nepřidal.

Nakoupila jsem v té době několik alb s dětskými písněmi. Takže i když bylo dusno, brzy jsme si všichni zpívali. Byla to naše poslední záchrana před hodně špatným vykročením do nového dne. 

Jeden čas jsem je písničkami z pohádek i budila. Případně je pouštěla u snídaně. Byli rozmrzelí a tak se jim často nelíbila konkrétní píseň nebo se mezi sebou dohadovali, co teď chtějí poslouchat. Upustila jsem od toho.

Buzení hudbou vystřídala inovace. Dělala jsem jim budícího psa. Vypadalo to tak, že jsem je očmuchávala jako pes, dýchala jako pes, případně trochu vrčela a v poslední instanci také štěkala. Psi umí být neodbytní. Snažila jsem se je napodobit. Fungovalo to, ale několikrát jsem dostala facku. Dnes nabízím těm, kteří rychle vstanou, že je přenesu do kuchyně na sedačku. A funguje to. I když Laurinka už je na to hodně veliká.

Další problémová část byla snídaně. Vždy dělám teplé snídaně. Nevyhnuli jsme se tedy řečem o tom, že je to ještě příliš teplé, než aby se to dalo jíst. Z počátku jsme měla pocit, že jsem zodpovědná za to, aby ráno něco snědli. Dnes už si myslím, že můj díl zodpovědnosti je jim snídani připravit a informovat je, kolik ještě mají času. Několikrát se stalo, že Olík stávkoval tak dlouho, až už nebylo času nazbyt. Měl potom jen něco studeného v autě. Samozřejmě se to neobešlo bez křiku. Ale naučilo ho to nehádat se se mnou a raději jíst.

Oblékání byl další kámen úrazu. Až postupně mi docházelo, že z dlouhodobého hlediska není dobré jim pomáhat a to ani pod časovým tlakem. Párkrát se stalo, že do garáže šli oblečení-neoblečení, obutí-neobutí. Odmítla jsem jim nosit jejich věci. Zpočátku to vyvolalo vlnu nevole. Neváhali házet tašky ze schodů nebo je za sebou demonstrativně tahat po zemi. Nechala jsem je a když jsem byla neoblomná brzy to nebylo téma k diskuzi.

Dnes jsem ochotná jim něco připomenout nebo zmínit, že to vidím jinak, ale už se nebojím nechat je, aby si zažili důsledky svého jednání. Základ pro to ovšem byl nebát se jejich negativních reakcí a emocí. Vědět co po nich chci a proč. Nebát se scény na chodbě nebo toho, že je někdo uvidí, jak brečí. Dlouho jsem nebyla ochotná s nimi jít do konfliktu ani doma. Poté byla fáze, kdy jsem s nimi měla problém vést spor na veřejnosti a ustát si to, že budou vyvádět. Ale ve chvíli, kdy jsem měla odvahu na tom trvat všude a kdykoliv se to rychle zlepšilo. 

V posledních týdnech jsem s dětmi mluvila o tom, že mi nadávají za věci, za které nemohu. Vysvětlila jsem jim, že i kdybych tam nebyla já, tak by museli vstávat. A že jednou budou vstávat úplně sami. „Teď je to jen přípravka. Jednou budete bydlet bez rodičů a všechno to, co vám teď někdo připomíná bude jen na vás. Jak byste to zvládli? Co se ještě potřebujete naučit?“ A začala jsem jim jmenovat všechny ty věci na které by si jednou měli myslet sami. Olíka to hodně vyděsilo. Laura pyšně jmenovala, co už umí sama.

Zlepšili se, hodně se zlepšili. A já jsem si toho ani nevšimla. Jen jsem ráno neměla ten vnitřní přetlak a tudíž potřebu komentáře.

A nejspíš to budou ty nevědomé ranní komentáře, které je budou doprovázet po zbytek všech rán v jejich životě. „Maminka vždy říkala…“

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie
  • eBook zdarma