Nejlepší terapie

Foto: Slávka Petříková

Sedíme v autě a míříme na sever. Tři tanečnice na cestě za sebepoznáním.
Pavla s Evou spolu mluví o různých procesech. Já jen poslouchám. Je v tom tolik moudrosti. Takové rozhovory hned tak neuslyšíte. Několikrát mě napadne, že bych si snad měla dělat poznámky, ale ihned přijde další a další hluboký vhled a postřeh. Hotová symfonie.

Přijíždíme do Gdaňsku. Rozpravy nekončí. Ráno si projdeme historickou část a přejíždíme k místu konání workshopu. Je to malý ostrov na rozlehlém jezeře. Převáží nás převozník. Ubytujeme se. Potkáváme pár známých tváří. Lektora všechny známe.

Jsme asi druhý dne v procesu, když mi moje spolubydlící Pavla večer říká:
„Soňo, já pořád čekám, že mě pošleš do hajzlu a těším se na to!“ Zarazilo mě
to. Neuvědomovala jsem si, že by mě nějak štvala. Asi jsem se dívala dost
překvapeně. „Já se toho asi bojím.“

 „Čeho se bojíš?“

„Že bych potom nebyla přijatá. Že kdybych to pustila, tak bych na ostatní
byla moc.“

„Myslím, že to tady všichni zvládneme.“

„To nevím.“

„Soňo, běž do toho a nepřestávej, dokud tě všichni na ostrově nebudou na kolenou prosit, ať toho necháš, protože už nemůžou.“

To byla hodně vtipná představa, že mě posílají tím motoráčkem zpátky na břeh, protože Soňa je na ně příliš. Hodně jsme se u toho nasmály.

„Já jsem vděčná za každý moment, když se mi ukážeš taková jaká jsi. Chtěla
bych víc vidět tu opravdovou Soňu. Zajímalo by mě, co tam pořád schováváš.“

„Pro mě to společenské odmítnutí asi je hodně silné téma.“

„Soňo, jestli tě někdo nemá rád takovou jaká jsi, tak tě nemá rád. Tečka. A
kvůli falešným vztahům nemá cenu se přetvařovat.“

„Tak jo, půjdu do toho.“

Další den ráno, i když jsem nebyla fyzicky unavená jsem ranní roztancování z poloviny proválela na zemi. Byla jsem víc zakaboněná. Přestala jsem se snažit. Tuším, že to byl den, kdy mělo být staccato, které je o disciplíně. U snídaně jsem se potkala s lektorem a řekla jsem mu, že umím být disciplinovaná, ale že dnes do toho nejdu, protože si nejsem jistá, že to někam vede. Souhlasil. Zná mě.

Postupně jsem se začala chovat méně vhodně a společensky přijatelně. Utekla jsem z hodiny a šla si zaveslovat, vyfakovala lektora, nenutila jsem se být milá.

V jednom z následujících dnů ke mně v tanci přišla Pavla. Šklebila
se na mě, ukazovala mi fakáče a řekla mi: „už si se mnou nehraj“. Nechápala jsem o co jde. V tanci jsem se zarazila a zmateně jsem se na ni dívala. Něco se u ní stalo. Najednou si přede mnou klekla, postupně to přešlo v krásný tanec.

Večer na pokoji jsme se o tom bavily. „Já jsem v jeden moment pochopila,
že se musím dostat já k tobě, naladit se na tvoji úroveň,“ řekla mi k tomu.

Následující den byly individuální práce. Celá skupina sedí a tančí jen jeden
člověk, který má přesně daný časový úsek. Tím, jak je veškerá pozornost na
jedné osobě, to má zvláštní sílu a hloubku. Lektor k tomu může mít připomínku, doporučení, do tance se, pokud je to ku prospěchu, zapojují i další tanečníci.

Když přišla řada na mě, popsala jsem své zadání jako „strach z kontaktu
a ze vztahu“. Instruktor se mě ještě ptal, jak to chci provést. „Budu
potřebovat ještě jednoho člověka.“ V tom se začala zvedat Pavla. „Jo, pojď,“
říkám směrem k ní.

„A jakou ona tam má roli? Co má dělat? Je něco co má nebo nemá udělat?“ ptá se instruktor.

„Věřím jí.“

„Potom tedy může být sama sebou.“

Ve chvíli, kdy se Pavla objevila na tanečním parketu jsem se rozbrečela a
schovala za sloup, který byl ve střední části tanečního sálu. Když viděla moji reakci, schovala se za podobný sloup na druhé straně. Jak můj pláč ustupoval, Pavla se ke mně začala blížit. Couvala jsem a odvrátila jsem se. To už byla Pavla poblíž. Obloukem jsem se dostala zpět k sloupu z druhé strany. Měla jsem jej v zádech. S nohama na šíři pánve jsem se pohupovala ze strany na stranu. Cítila jsem se nesmírně zranitelná a křehká. Pavla ke mně přišla z boku a stoupla si úplně přesně jako já. Dívala se ve stejném
směru. Stála mi po boku. Naladila se na moje pohupování. V ten moment se mi taaaak ulevilo. Nesmírně mě to uklidnilo. Byly jsem na stejné vlně. Nesměla jsem natahovala ruku směrem k ní a ona ji chytla, přitáhla si mě a pevně mě objala. Začala jsem nahlas vzlykat, ale celkem rychle jsem se v pevném objetí zklidnila. Zbytek mého času jsme jen stály v objetí. Chtěla jsem to ukončit dříve, ale Pavla mi pošeptala, ať využiji celý svůj čas. Jemné cinknutí ukončilo moji práci a jak jsme se pouštěly, Pavla mi řekla: „mám tě ráda takovou, jaká jsi.“ Šly jsme společně na její místo, kde mě ještě nějakou dobu utěšovala.

Následující den byl k dispozici kámen pravdy. Je to prostor, kdy si
můžete jít stoupnout před skupinu a sdílet svoji pravdu. „Pravdou je, že jsem za celou dobu workshopu nemusela vzít ani jeden prášek od bolesti. A byly doby, kdy jsem se bez nich na workshopech neobešla. Mám falešné sociální dovednosti a tady jsem si dovolila je příliš nepoužívat. Děkuji za možnost tady být taková, jaká jsem.“ Říkala jsem skupině a nervózně u toho přešlapovala dopředu a dozadu.

Po návratu z Polska jsem vnímala tu ohromnou únavu a vnitřní třes. Vždy když jsem se dostatečně zklidnila, vnímala jsem, že se vnitřně chvěju. Říkala jsem si, že tomu dám čas a že to brzy přejde. Nepřecházelo.
Nezhoršovalo se to, ale ani to nemizelo. Až po kraniu si to celé sedlo.

Vnímala jsem, že ten individuální tanec byl něčím nesmírně důležitý. Celý
ten pobyt mi Pavla dávala povolení být tím, kým jsem, aniž by mě odsoudila, opustila nebo se snažila kosmeticky upravit k obrazu svému. A i skupina se ke mně zachovala přátelsky. Necítila jsem se tam ostrakizovaná, i když jsem se chovala neobvykle. Dodalo mi to odvahu. Začala jsem mnohem zřetelněji vyjadřovat, jak to mám. Nebylo to úplně jednoduché a nedělala jsem to zrovna elegantně. Bylo období, kdy jsem byla rozhádaná se spoustou lidí. Šla jsem do otevřených sporů, hájila si hranice. Spoustu lidí jsem popudila. Nebyli na to u mě zvyklí. Byla jsem drzá a hubatá. Vysvětlovali mi, že nemám právo požadovat, co požaduji. Trvala jsem na tom. A časem jsme si našli novou rovnováhu. Některé vztahy to prohloubilo a zkvalitnilo, jiné se ukázaly v pravém světle. Každopádně jsem se začala projevovat více autenticky a díky tomu mohlo dojít i k rozpoznání Aspergerova syndromu.

A s Aspergerem začalo mé chování v Polsku dávat nový a hlubší smysl. Pavla mi tenkrát dala svolení chovat se natolik autenticky, že nám v té době nikomu nebylo jasné s jak velkým stínem se tam potýkáme. Že je to něco hlubokého a pravdivého asi bylo možné vnímat už jen díky tomu, že jsem to v pohodě zvládla bez prášků od bolesti.

Není to o žádné terapii, je to o bezpodmínečné lásce. Jen
nechat lidi, aby byli kým jsou. Nesnažit se je měnit, vychovat, usměrnit. Nemít na to názor. Nemyslet si, že tomu rozumím. Nesnažit se to pochopit. Dovolit pravdě, ať se projeví a vyléčí, co vyléčit lze. Vše ostatní musíme pokorně přijmout na sobě i na druhých. Jen tady být s nimi a pro ně. Není možné udělat více. Nejléčivější je bezpodmínečná láska a dnes chci jen přinést svědectví o tom, že to existuje. Měla jsem tu jedinečnou možnost takovou léčbu zažít. Přála bych vám to všem.

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje a celoživotního vzdělávání. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami