Neodpustím!

Neumím odpouštět. Moc dobře si pamatuji kdo mi co kdy… A asi je to na mě znát. Pamatuji si, jak mě na jednom semináři napomenula terapeutka: „Musíš odpustit!“ No to dá přeci rozum, že musím odpustit…jenže mně to nejde! A ten tlak na to, že „musím“ to leda přesune do stínu. Takže „odpouštím“ předčasně ale dál ve mě žije zlost a ukřivděnost. A pod rouškou odpuštění si nechávám ubližovat dál. Čímž se ve stínu hromadí materiál k odpouštění…které neumím!

Na jaře 2018 jsme byli na pět dní v Broumovském klášteře, kde jsme každý den několik hodin tančili tanec pěti rytmů. Bylo to hodně těžké období. Tančili jsme v sále, který je v klášterní zahradě. Každý den jsem chodila schválně pěšky po monumentálním schodišti, kde je v jedné části fascinující stropní malba. Vždy jsem se pod ní zastavila a koukala nahoru. Všude ty křesťanské výjevy, kterým pramálo rozumím, ale dávalo mi to vědomí přesahu. Jedno ráno jsem k sálu přišla příliš brzy. Ještě bylo zamčeno. Procházela jsem se tedy po klášterní zahradě.

Měla bych odpustit. Bylo mi to jasné, ale také mi bylo jasné, že potřebuji pomoc. Tady určitě žil někdo, kdo znal odpuštění, napadlo mě. Někdo z těch mnichů, co tady žil, tomu musel přijít na kloub. Mohli byste mi to ukázat? Jak to vypadá? Asi to vůbec neznám.

Začal tanec. Na přání jsem zapomněla. Tančím si a jsem prapodivně zkroucená, když si všimnu na zemi ležící ženy. Zalapám po dechu. Ta energie, která z ní jde je neuvěřitelná. Opatrně po špičkách ji obejdu, abych stála u jejích nohou. Koukám na ni. Leží na zádech a nic nedělá, ale já se toho pohledu nemohu nabažit. Má zavřené oči. Pomalu začne zvedat ruce směrem ke stropu. Otevře oči a jednu ruku mi podá. Udělám holubičku na jedné noze, i má ruka se natahuje, až se lehce dotkneme. Očima mě zve vedle sebe na podlahu. Lehám si vedle ní. Díváme se jedna druhé do očí. A já brečím a brečím. Nikdy jsem u člověka neviděla takové oči. Bylo v nich vše a nic zároveň. Brečím a brečím. Tak vypadá odpuštění, vše je smazané a cesta je naprosto volná.

Byl to krásný zážitek, ale došlo mi, že skutečně odpustit je tak vzácné…to od sebe nemohu očekávat, říkám si a přestávám na sebe v tomto směru tlačit. Není žádným selháním, když jej nedosáhnu. Bylo v tom cosi božského. Mně úplně stačí, když dokážu ukončit spirálu pomst a jít životem dál. Víc od sebe rozhodně neočekávám.

Mám jedno téma, které když jsem před dvěma lety odkryla, bylo mi jasné, že něco takového neodpustím. Nikdy! Nemarnila jsem čas, energii ani peníze a toto zranění jsem si nevzala do žádné terapie. S tím se nedá nic dělat. Budu to holt muset dožít a vzít si to do hrobu.

V červnu 2019 proběhl první seminář kraniosakrální biodynamiky. Každý den jsme na sobě se spolužáky procvičovali probrané techniky. Poslední osmý den mi při ošetření vyvstalo mé „neodpustitelné“ téma a jako by se přese mne převalila vlna s kterou bylo pryč. Plakala jsem a mé ego nechtělo přijmout, že by to takto mohlo být vyřešeno. Ale bylo. Byl to fyzický prožitek, kdy mi najednou bylo jasné, že to na jisté úrovni bylo „správně“ a že jsem za tuto zkušenost „vděčná“. Brečela jsem poté několik hodin a pocit vděčnosti a úlevy nebral konce. Přišlo jakési pochopení a tak hluboké smíření, že nezbývalo nic než pocit čistoty a volnosti. Pro moji racionální část to byl naprosto nepochopitelný proces, který si proběhl nezávisle na mé vůli.

Co se odpuštění týče mám v posledních letech svoji strategii. Když mi někdo něco provede, snažím se zabránit tomu, aby se to mohlo zopakovat. V mém případě to většinou znamená vytvořit si odstup. Úsilí napřu do obrany a sebekontroly, protože jsem od přírody mstivá a musím se hodně ovládat, abych neoplatila stejnou mincí. A to je asi tak vše, co mohu aktivně udělat. Potom to nechám být. I kdyby odpuštění nepřicházelo, snažím se mít se sebou soucit. Mám své důvody a můžu je mít klidně až do smrti. Spirituální kecy o tom, že tím zraňuji především sama sebe, si všichni pokročilejší mohou opakovat doma před zrcadlem. Mně to nepomáhá. Skutečné odpuštění má v sobě cosi božského. Nedá se nutit a pravděpodobně ani uspíšit. Odpuštění není samozřejmost. Mohu se pouze opečovat a čekat. Odpuštění, zdá se mi, není v mé moci.

A od té doby, co neodpouštím, se mi to paradoxně čas od času samo přihodí 😉

Soňa Kolmanová
Jsem terapeutkou, spisovatelkou, matkou, fanynkou přirozeného porodu. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie

EN: I am a fan of natural birth, attachment parenting and various therapies. I wrote a book Reborn
  • eBook zdarma