Ohlédnutí…

V pondělí 5. listopadu skončil můj oblíbený workshop – Transitions. Ačkoliv jsem se jej zúčastnila už pošesté v řadě a popáté jako součást Týmu, znovu mě překvapil. Znovu jsem si sáhla na svá omezení a více si uvědomila, jak mě můj porod formoval. Těhotenství a porod mají tak hluboký dopad na naše životy, že je obtížné si to i jen představit. Na workshopu vždy říkáme, že v průběhu porodu se v mozku miminka vytvoří více neuronových spojů než v průběhu celého jeho následujícího života. Na porodu záleží.

Když jsem na jaře 2016 na první workshop Transitions šla, měla jsem pocit, že zde téma porodů konečně uzavřu. V té době jsem měla leccos načteno, měla jsem za sebou dva porody svých dětí, samovolnou regresi do svého vlastního porodu a vydanou knihu o porodech. Netušila jsem ovšem, jak je tato oblast – prenatální psychologie – po terapeutické stránce rozsáhlá.

V úvodu mé knihy Znovuzrozená jsem popsala svůj samovolný zážitek návratu do období spermie, prenatálu, porodu a novorozeneckého období. Upřímně jsem se zveřejnění této části bála úplně nejvíc. Asi půl roku po vydání knihy jsem šla na workshop Transitions, kde to vše byla “normálka”. Ulevilo se mi. Většina lidí si stále myslí, že si svůj prenatální vývoj a porod nepamatují, ale přesto se nám na workshopu nikdy nestalo, že by si jejich buněčná paměť nerozvzpomněla.

V říjnu tohoto roku byl koncert Devy Premal a kolegyně Petra z Transitions Týmu u mě přespávala. Je vystudovaná psycholožka. Bavily jsme se o Transitions a ona se zmínila, jak je těžké o workshopu mluvit s jejími kolegy. “Pro ně je nepředstavitelné jít do spermie”, řekla mi. Přikyvovala jsem. Vím, že když jsem na jaře 2016 říkala své tehdejší psycholožce, co jsme všechno v rámci Transitions zažili, pochybovačně poznamenala: “Ona je otázka, jestli tomu věříte”. Začala jsem být opatrnější, co s ní sdílím. “Pro mě to není otázka víry, pro mě je to otázka zkušenosti,” řekla jsem Petře.

Já už dnes nemohu věřit tomu, že děti necítí bolest, nebo že jsou při porodu nevědomé, že se k nim léky přes placentu nedostanou, že je jim v inkubátoru dobře, že si nebudou pamatovat na to, že se je jejich maminka snažila potratit, že nezáleží na separaci, že vytažení kleštěmi nebo vexem pro ně nemá žádný dopad, že je jedno, co o nich kdo na porodním sále řekne, že je jedno, jak se s nimi manipuluje. Na všem záleží. Nepíšu to proto, abych někoho obviňovala. Píšu to proto, abychom si všichni uvědomili, že přežití je základ, ale rozhodně to není vše, oč u porodu běží. A to, co se u porodu stane, má své důsledky.

Včera se mi vybavovaly vzpomínky na všechna ta setkání v Týmu a i na proběhlé workshopy. Ve vší té hrůze, kdy každých dvacet minut vidíte někoho jak tělem, nebo slovy pojmenovává své existenční téma, je v mezičase cosi krásného. Vidíte tolik utrpení, že už nechcete nic přidávat. Chcete mít legraci, chcete někoho obejmout, dobře se najíst, zavrtat se do měkoučké deky, vískat někoho ve vlasech.

V průběhu tohoto týdne několikrát v Týmu zaznělo, že jsme jako rodina. Všichni občas bojujeme s pocity, jestli na nás ostatním členům záleží, jestli jsme dost dobří, jestli tam můžeme chybět a jestli budeme zase zpět přijati. Mnoho z nás si tam nepřímo léčí svůj nevydařený attachment – já tedy určitě.

Včera mě dojal Kuba, když mi večer poslal odkaz na písničku, kterou si přes den broukal, nebo Terka, když mi při odchodu z funkce kapitánky Týmu koupila oblíbený dort, dojemná byla i neplánovaná letní procházka Prokopským údolím s Aničkou. Mohu si zde bezpečně prožít to, co v mé původní rodině nefungovalo, a zkusit to jinak. Tentokrát jsme se škádlily s Markétou kvůli překladům a bylo pro mě léčivé zažít, že to neznamená narušení našeho vztahu. Dovolila jsem si nebýt na workshopu celou dobu a regulovat si pobyt podle svých možností. Vidím na sobě, jak díky našim vztahům rostu a sílím.

Když jsem včera jela pro své děti, plakala jsem dojetím a vděčností. Mám lidi v našem Týmu ráda a je pro mě velikým požehnáním být jeho součástí. Velký dík patří Jullianovi, který tomu celému udává tón. Před dvěma lety jsem se na workshopu Transitions ptala zkušenější kolegyně na věc, která se netýkala porodů. “Soňo, já nevím, ale zeptej se Julliana, je to skutečně moudrý muž.” Sledovat jej při práci je stále mimo mé chápání. Považuji jej za svého mentora. Ani nevím, jak slovy vyjádřit, jak moc mi pomohl. Zkusila jsem to tedy dárkem, ale ani z toho jsem neměla pocit, že by tím byl dluh vyrovnán. Někdy prostě dostanete tolik, že to není možné splatit nebo jakkoliv vyjádřit. Vím, že mě jeho práce silně formuje a věřím, že mě formuje k lepšímu. Jsem vděčná za tu možnost být při tom a být toho součástí.