Poporodní deprese po krásném porodním zážitku

Asi jsem konečně pochopila příčinu deprese v šestinedělí po mém druhém porodu.

Vloni jsem vezla ženu s malým miminkem na Pouť za přirozené porody. Měla za sebou krásný domácí porod a právě jí končilo šestinedělí. Věřila jsem jí, že porod byl krásný, ale u toho takový těžký pocit. Začala jsem se s ní bavit o depresi která na mě padla po mém báječném domácím porodu. Byla ráda, že to s někým mohla sdílet. „Porod se vydařil, nevím, proč potom mám takový emoční propad.“ Přikyvovala jsem. Věděla jsem, že u mě to bylo stejné. Jen jsem stále nevěděla proč.

Minulý týden byl workshop Otisky. Ve středu jsme všichni členové šli na společnou večeři. Začala jsem kolegům vykládat o tom, jak jsem týden po druhém porodu začala pít. „Když jsem večer uložila děti, dala jsem si panáka likéru. Nikdy jsem toho tolik nevypila jako v třech měsících po Olíkově narození.“ Netušila jsem tenkrát odkud vítr vane, ani co s tím.

Vím, kdy to skončilo. Šla jsem na ženský kruh, kde jsem svůj porodní příběh sdílela. Když jsem domluvila, lektorka se mě zeptala, jestli k tomu chci její komentář. Přikývla jsem. „To, co se ti stalo, je normální. Jsi v pořádku.“ Ulevilo se mi. Ulevilo se mi natolik, že jsem přestala pít. Přijetí. Chybělo mi přijetí. Dlouho jsem si myslela, že mi chybělo přijetí toho jak jsem se rozhodla přivést na svět svého syna. A uznejme, že společenský tlak na domarodičky je veliký. 

Tenkrát jsem si myslela, že mi chybělo přijetí domácího porodu. Dnes to  vidím trochu jinak. Asi to bylo jen opakování staršího a pro mne závažnějšího nepřijetí. Mnohokrát jsem od svého mentora slyšela, že děti přichází, aby nám pomohly rozřešit traumata našich vlastních porodů, ale co to znamenalo v mém případě mi došlo až tentokrát.

Téma, které se pro mne táhlo celým porodním workshopem Otisky bylo odmítnutí a opuštění. Už na večeři ve středu večer jsem kolegům pojmenovala příčinu, která nejspíš stála za rozjezdem mé poporodní deprese. Celý první týden po porodu jsem byla v euforii. Potom ovšem přijela má část rodiny. Moje mamka si odmítla pochovat novorozené vnouče. Za pár dní jsem měla narozeniny a dárek, který mi přivezli, mi položili u dveří na zem se slovy, „tady máš dárek. Jezdit sem už nebudeme“. Odmítnutí. A protože jsem neměla dost sil to tenkrát obrečet, šla jsem do deprese a pila. Považovala jsem to za odmítnutí způsobu porodu. Dnes to vnímám jako přehrávání staré situace, která se odehrála po mém narození.

Celé ty dny na workshopu jsem si hledala různé strategie, jak s odmítnutím a osamocením vyrovnat. Všichni členové týmu se mnou měli svatou trpělivost. Až v pondělí jsem se konečně dostala k nějakým emocím a ulevilo se mi.

V úterý ráno jsem si z neznámého důvodu vybrala svetr, který jsem nosila v těhotenství. Jako první individuálku jsme měli mladou rodinu. Julian pracoval se starší dcerou. Maminka si vyčítala separaci a popisovala svoji neschopnost napojit se na své dítě v prvních měsících života. Ptala se, jestli, kdyby nedošlo k separaci, by byla lépe napojená na dceru a třeba se vyhnula depresi.

Dovolím si přispět svojí zkušeností. „Měla jsem nádherný nemedikovaný druhý porod s týdenním nepřerušeným bondingem, ale potom přijela moje mamka a na několik měsíců jsem upadla do silné deprese. Nevím, jak to bylo ve vašem případě, ale pro mne to bylo přehrávání staré situace mezi mnou a mamkou. Ani dokonalý porod neznamená, že po něm nebude následovat veliký emoční propad.“

Přirozený porod je hluboce léčivý proces, ale někdy se věci musí zhoršit, aby se mohly zlepšit. A není to vždy jen právě proběhlý porodní příběh, který se nám v prožívání ukazuje. Bylo to pro mne dlouho záhadou a pochopení se mi skládalo několik posledních dní. Jsem za ten vhled a pochopení vděčná. Dnes vím, že krásný porod druhého dítěte mi pomohl ukázat a přeléčit moje staré zranění.

Porodní deprese je veliké téma. Většina žen o ní nemluví. Porod přežila ona i dítě, tak by snad měla být šťastná, ne? Alespoň pro veřejnost…jsem šťastná. Přitom pravdivé pojmenování situace je prvním a nezbytným krokem k posunu. Je velmi smutné, že je v tom tolik žen samo. Trpí tím nejen ony, ale i jejich děti. V USA je poporodní deprese nejčastější poporodní komplikace a oficiální statistiky mluví o jedné čerstvé mamince z devíti. Kolik je to asi ve skutečnosti? A kolik takových maminek asi znám osobně, aniž bych to o nich věděla? 

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie
  • eBook zdarma