Potlačený vztek

Listopad 2015

Při sdílení svých prožitků jedna z účastnic řekne, že se viděla jako čerstvě narozené miminko ve studeném prostředí porodnice, kachličky, neosobní dotyky, odloučení od maminky. Zakončila to konstatováním, že se s tím smířila. Prý to tak má být a je to v pořádku. Vzedme se ve mně ohromný vztek. Lektorka se ptá kdo chce sdílet jako další. Přihlásím se. „Já potřebuji reagovat na to, co bylo právě řečeno. Není to nic osobního, tak si to neberte k srdci, ale za sebe musím říct, že to v pořádku není.“ Třesu se vzteky. Lektorka mě pochválí. „To, co jsi teď udělala je velmi důležité. Vztek je pro ženy často tabu. Kde cítíš ten vztek v těle?“

Soustředím se na své tělo a snažím se ho lokalizovat. Jenže jsem najednou klidná a nic nemůžu najít. „Nikde. Je pryč.“

„A to znáš, ze svého života, že ano?“

„Ano,“ přikývnu.

Květen 2016

V sále se ozve vrčení, následují výkřiky, vrčení a dupot. Zdálky zahlédnu souboj, který spolu svádí dva tanečníci, muž a žena. Napětí sílí. Dostávají se na podlahu, kde se válí a přetlačují. Vytváří se kolem nich volný prostor. Je mi z toho zle. Kouknu se na východové dveře a na kratičký moment zvažuji, jestli neutéct. Lektor jde k nim. Je vidět, že promýšlí, co s tou situací dál. Nechává je být. Konflikt končí tím, že je tanečnice přemožena a zdá se, že ji to zklidní. Lektor si nás svolá k sobě. „Nedělejme si to těžší než je to nezbytně nutné. Mnoho z nás v dětství nemělo dobré zkušenosti se vztekem. Zažívali jsme jeho stínovou podobu. Musíme se znovu učit, jak může vypadat čistá esence zdravého vzteku. A to chce čas. Vím, že jsou mezi vámi tací, kteří měli co dělat, aby ze sálu neutekli. Berme na ně ohledy. Jen, abyste věděli, tuhle situaci se vezmu na supervizi.“

Květen 2016

Máme si najít partnera. „Zvolte si, kdo bude tančit jako první,“ instruuje nás lektor. „Dejte svému tanečníkovi zpětnou vazbu, která je v něčem lyrická“. „Vidím tě jako Alenku v říši divů…ale už je to trochu lepší, Soňo,“ říká mi má taneční partnerka. Vyměníme se. Máme si najít dalšího partnera. Opět stejné zadání. Tančím jako první. „Vidím tygra v kleci,“ Cítím v sobě ten vztek. Hýbu se s ním. „Když ty si to nedovolíš,“ dodává. Cítím jak se to dere na povrch, ale zase se to zablokuje. Lektor si bere mikrofon a říká: „není třeba chovat se zdvořile.“ Stojím naproti partnerce a odrazem se ke mně vrací řev. Byl to můj řev. Partnerka stojí v němém úžasu. „Tohle je pro mě mnohem lepší, než když to v sobě dusíš, protože to z tebe stejně cítím.“

Říjen 2016

Jsem ve dvojici s tanečnicí, která byla v květnu na parketu opakovaně otevřeně vzteklá. Ptám se jí, jak to dělá. „Víš, já se normálně vzteku bojím, ale v tom květnu jsem se ve skupině cítila natolik bezpečně, že jsem začala na parketu do lidí strkat ramenem. Někdo to ignoroval a někdo to přijal jako výzvu. Jsem za to ráda, mohla jsem si to vyzkoušet. Je lepší do toho jít tady, než v mém každodenním životě.“ Vracím se ke svému tanci. Sbírám k tomu sílu, ale nakonec se ve mě zvedne vztek a já alespoň začnu křičet.

Mám svoji individuální práci, spočívá v samostatném tanci před zbytkem skupiny. „Můžete mít téma které buď víte, třeba jej i nahlas pojmenujete nebo se jen můžete postavit na parket a něco se stane,“ vysvětluje lektor. Až přijde můj čas, jen tam jdu. Nevím, o čem to bude. Postavím se ke skupině čelem. Ani se na ně nedokážu podívat. Couvám a couvám a couvám. Doufám, že brzy narazím na stěnu. Couvám a mám stále přivřené oči. „Běž do toho kolapsu a udělej z toho tanec,“ poradí mi lektor. Aha, tak on to je kolaps. Trochu se mi podlomí kolena, ale zvedne se ve mě i jistá míra bojovnosti. Lehce se otřepu a rozejdu se směrem ke skupině. Kousek před sedícími tanečníky to stočím, nabírám rychlost, obkroužím před nimi asi tři kola, zvedá se ve mě vztek až ze mě najednou vypadne: „Víte co, běžte všichni do prdele.“ Můj pohyb se proměňuje v intenzivnější tanec. Lektor mi radí, jak s tím dál pracovat samostatně. „S potlačeným vztekem se budeš potýkat delší dobu.“ Vracím se na své místo.

Máme polední pauzu. Potkávám se s lidmi, kteří jsou mi blízcí. Najednou mi dochází, že jsem je poslala do prdele všechny. Bojím se, že si ke mě nikdo na obědě nebude chtít sednout. Ukáže se to jako lichá obava. Druhý den, když máme možnost sdílet si vezmu slovo. Začnu se jim omlouvat. „Já normálně nemluvím ani sprostě. Nemyslela jsem to tak. A jsem ráda, že se se mnou pořád ještě bavíte.“ Brečím. Jeden z mých přátel náhle vykřikne: „Mám tě za to ještě radši.“ Dostane se mi hodně podpory od různých lidí. Chodí za mnou a říkají mi, že se jich to vůbec nedotklo a když budu potřebovat, můžu je poslat do prdele kdykoliv budu potřebovat. Sdílí se mnou, jak pracovali se svým vztekem. Začínám si zvykat, že projevení vzteku nemusí znamenat konec vztahu. Možná přeci jen nemusím být neustále milá a hodná.

Soňa Kolmanová
Jsem terapeutkou, spisovatelkou, matkou, fanynkou přirozeného porodu. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie

EN: I am a fan of natural birth, attachment parenting and various therapies. I wrote a book Reborn
  • eBook zdarma