... cestu intenzivního seberozvoje. Na začátku jsem si myslela, že to vše udělám jinak a lépe. Dnes vím, že si v podmínkách, které k tomu mamka měla, vůbec nevedla špatně. Zpětně jsem ráda, že jsem se o některé aspekty těhotenství, porodu a výchovy zajímala s předstihem. Byla to skvělá investice. Mým dětem je dnes šest a čtyři roky a vidím na nich přínosy kontaktního rodičovství. Chodí za mnou a říkají: až to doděláš, tak se budeme tulit, jo? Mám z toho dobrý pocit.
 
Na druhou stranu je i hodně toho, co se nepovedlo. Mateřství mi otevřelo staré rány a odhalilo stíny. Poslední dva roky jsem se intenzivně věnovala snaze svá zranění zvědomit a léčit. Bylo jasné, že se bez toho neobejdu. Vracela jsem se do svého prenatálního období i dětství. Učila se rozpoznávat šok na sobě i jiných, pracovat s traumatem, tělem, meditovat, dělat očistné rituály. Byla jsem součástí několika dlouhodobých terapeutických skupin. 
 
Dřív jsem si myslela, že půjdu přímou cestou k něčemu lepšímu. Věci se ale často musí nejprve zhoršit, než se zlepší. Vím, jak může být obtížné se jen podívat pravdě do očí, zvědomit si dětská traumata nebo připustit vlastní stíny. Vím, jak nedostatkoví jsou lidé i terapeuti, kteří situaci nesoudí. Vím, jak nesmírně léčivé je, moci své noční můry s někým upřímně sdílet. Po dobře odvedené vnitřní práci přichází úleva a začne svítat. Vždy existuje cesta.