První setkání s 5R

V lednu 2016 jsem se vracela z Krkonoš, kde jsem nechala děti i manžela napospas osudu, abych se zúčastnila tance pěti rytmů. Při průjezdu jednou serpentinou mě napadlo, že by možná bylo nejlepší sjet někam do příkopy. Jenže s tím passatem a mým štěstím bych to určitě ještě přežila. A jen rozbít auto nebo si zlámat pár kostí nepotřebuji. Do Prahy jsem přijela kolem jedenácté večer. Rychle jsem si našla nějaké pohodlné oblečení na zítra a šla spát.

Ráno jsem jela do Alty. Nikoho jsem tam neznala. Cestou do areálu se ke mě připojil mladý sympatický můž. Byl přátelský a chtěl si povídat. Ale neměla jsem náladu na nějaké zdvořilostní fráze. Zaregistrovala jsem se a šla si sednout do tanečního sálu. Neznala jsem metodu. Tušila jsem, že to bude intuitivní tanec a musela jsem si koupit celé tři moduly, které měly proběhnout v průběhu roku. Teď mě čekalo pět dní v kuse. Alespoň budu mít po ani nevím kolika letech čas jen pro sebe!

„Jste všichni otočení směrem ke mě, jak byste ode mě něco čekali. Ale tak já nepracuji.“ Ozvalo se anglicky od muže stojícího na druhé straně sálu. „Běžte do sebe.“ To bude asi lektor. Začíná hrát hudba. Stoupám si téměř mimo taneční parket zády ke stěně. I když se nic moc neděje, je to na mě příliš. Doléhá na mě únava. Nerozumím moc tomu, co se děje. Koukám se kolem sebe a trochu napodobuji, trochu improvizuji. Rychle se rozhodnu a už mířím ze sálu do kavárny, kde si kupuji čaj. Jsem příliš unavená, budu tancovat až zítra, říkám si v duchu. Je mi ale trapné, jak jsem zmizela a kladu si otázku jestli a kdy se můžu vrátit. Najednou se otevřou dveře, lektor se rozhlíží, jako by něco hledal a vrací se do tanečního sálu. Hudba se zklidňuje. Rozhodnu se, že se proplížím zpět.

Všichni máme přijít blíže, protože lektor nám chce něco říct. Mluví obecně na nikoho neukazuje, ale mám pocit, že mluví o mně. „Nikdy nemůžete být tak unavení, abyste nemohli tancovat pět rytmů. Tady můžete tančit i v leže. Pohyby můžou být minimalistické…“ Cítím se příšerně, trochu se krčím. Dobrá, dám dnešnímu dni šanci, říkám si v duchu. Začíná další série hudby. Až později zjišťuji, že tomu říkají vlna.

Tancuji, vážně se snažím, ale i jen pouhé postávání je na mě hodně. Najednou sedím na zemi a pláču. V tom vidím, jak se ke mně z jedné strany blíží lektor a z druhé překladatelka.

Lektor: „Jak se jmenuješ?“

Já: „Soňa“

Překladatelka: „Potřebujete překlad?“

Já: „Ne“

Lektor: „Co se děje?“

Já: „Všechny ty pocity, dlouho jsem je potlačovala.“

Lektor: „A teď jsou venku. To je dobře. Jsi první brečící! Skvělá práce!“

Překladatelka mi podává kapesníky.

Lektor: „Víš, ty lidi tady, oni tančí a vypadají šťastně, ale taky mají bordel v životě.“

Já: Rozčílením div nezabodnu ukazováček do podlahy, když říkám: „ale mně se daří dobře“

Lektor: „samozřejmě“ říká a stěží potlačuje smích

Brečím. Sedíme na zemi. Až se trochu oklepu, tak se zeptám: „co mám tedy dělat?“

Lektor: ukáže na parket a říká „tančit“

Tančit, když brečím? To mi hlava nebere. Zvedám se. Máme tančit s partnerem. Lidi se se mnou snaží navázat oční kontakt. Nemám zájem! Přitancuje ke mně lektor, protože vytvářím chaos. „Nemusíš s nimi mluvit. Tancuj tak, aby pochopili, že chceš být sama. Třeba takto,“ ukazuje mi, jak by to udělal on.

Abych svůj záměr dala najevo dostatečně zřetelně odsouvám se do rohu a tancuji zády ke všem. To jim přece musí dojít! Brečím a brečím a brečím. Jak v téhle situaci můžu s někým tančit, doprčic? I tak se občas někdo odvážně přiblíží a snaží se mě nalákat, ale vážně to nejde. Vlna už pomalu končí a někdo mě zezadu obejme. Je to milá žena a vlastně jsem i ráda, že si pro mě teď přišla.

Máme polední pauzu. Cítím se výrazně lehčeji, i když trapně, za ty scény, co jsem dělala na parketu. U oběda se snažím být milá a veselá. Nikoho z účastníků neznám. Nerozumím tomu o co tam jde. A také to říkám lidem u stolu, že o 5ti rytmech nic nevím. „A to ses přihlásila do uzavřené pokračující skupiny? To jsi odvážná!“

Když se vracíme zpět na parket, tak si v duchu říkám: „tady mě nikdo nezná a můžu si klidně dovolit být i sama sebou. S nikým z nich mě nic neváže. Až tahle šaškárna skončí, už se nebudeme vídat.“ Když přichází instrukce, abychom si našli partnera, ocitnu se tváří v tvář jiné ženě. Koukáme na sebe a stojíme a stojíme a stojíme, až si lektor vezme mikrofon a připomene nám, že je to tanec nohou a když se budeme jen dívat do očí, zasekneme se. „Změna partnera“. Zkouším to znovou a znovu a je to o něco méně kostrbaté. Máme si partnera nacítit a tancovat s jeho nebo její energií. Vůbec to nechápu. To jsou mi instrukce! Kdyby raději mlčel! Taneční styl je to dost prapodivný. Říkám si, že takto nedůstojně já tancovat rozhodně nehodlám!

Večer odcházím mnohem klidnější a spokojenější. Mám večer pro sebe a i když jsem nehorázně vyčerpaná, převleču si ložní prádlo, uklidím koupelnu, pořádně se vykoupu, poslechnu si hodinovou astrologickou přednášku a podívám se na video se zakladatelkou 5R Gabrielle Roth. Musím ten čas bez dětí co nejlépe využít!