Rakovina mě vrátila zpět do života

Mnoho let jsem s ním konzultovala své plány a záměry. Moc jsem si ho vážila a jeho rady jsem si vždy vyslechla. Po jedné schůzce před osmi lety jsem ovšem došla k závěru, že už jej asi nechci vidět. Nedalo se s ním mluvit. O tři roky později jsem se náhodou dozvěděla, že má nevyléčitelnou formu rakoviny. Okamžitě jsem prohledala telefonní seznam. Číslo na něj jsem nenašla. Brečela jsem dva dny, než mi odpověděl na soukromou zprávu na Facebooku. Slíbil, že se za dva dny staví na návštěvu. Přišel s bonboniérou a kytkou. Vypadal normálně. A dalo se s ním opět mluvit.

Soňa: Jak a kdy ses dozvěděl, že máš rakovinu?
Pepa: V roce 2013, když jsem šel na pravidelnou obnovu pilotního průkazu po pěti letech v Ústavu leteckého zdravotnictví. Součástí vyšetření byl odběr krve. Jako jediného mě nechávali dlouho čekat. Později jsem zjistil, že znovu prověřovali kontrolní vzorek. Věděli, že jestli mi to potvrdí, musí mi dát stopku na létání. Tak to i dopadlo. Zjistili mi pětinásobné hodnoty trombocytů, což znamená riziko srážlivosti krve a to se změnou tlaku v letadle moc nejde dohromady. Poslali mě na hematologii, kde se vše potvrdilo. Dokonce mi odebrali kostní dřeně.

V té době jsem si kupoval letadlo ze Švýcarska. V den odběru kostní dřeně mi mé nové letadlo původní majitel přelétával ze Švýcarska do Brna. Říkal jsem si, jestli ho neodvolat, ale potom jsem mávl rukou a myslel si, že se to vyřeší. Bude to drobné nedorozumění, uklidňoval jsem se. V poledne mě propustili a já jel do Brna, abych proclil a zaplatil letadlo. Ale už jsem si říkal, že se schyluje na průšvih. Ještě jsem měl povolení létat. Odpoledne jsme prolétali.

O měsíc později na konci srpna mi volal lékař, že už má konečně výsledky. Byl pátek. Nakonec jsem z něj i po telefonu vytáhl diagnózu, kterou byla primární myelofibróza – rakovina kostní dřeně. Víkend jsem prolétal. Tu diagnózu má 5 lidí z miliónu a o nemoci se moc neví. První, co mě napadlo bylo, že mám zodpovědnost za rodinu, firmy. Začal jsem ihned přemýšlet o koho a co se ještě musím postarat. Až zpětně mi došlo, jak málo jsem myslel na sebe. Odhad lékaře byl pět let. Teď jedu šestý rok a pořád mě to tady baví.

Soňa: A co bylo potom?
Pepa: První, co mi lékař řekl, bylo, že to neumí léčit. V terminálním stádiu se dělá transplantace kostní dřeně, ale je to vhodné pro 8% pacientů a úmrtnost je 30%. Nasadil mi léky, které korigují krevní destičky – cytostatika, prášky. Zvykal jsem si na to postupně. Hodně jsem se motal. Brzy jsem vysadili léky na ředění krve, protože jsem měl po těle hodně modřin. Hned jak jsem měl krevní destičky v normálu, tak jsem si nechal obnovit medical, abych mohl létat. Trochu se divili. Říkal jsem jim, že s rakovinou se přeci létat může. Povolení mi obnovili. Ze začátku jsem létal se side pilotem o kterém vím, že by přistál, kdybych zkolaboval.

Jak jsi to tedy řešil?
Pepa: Vladimír Kafka mi říkal: „ta nemoc tě nejde zabít. A lidé, kteří se z ní vyléčí, zásadním způsobem změnili svůj život.“ Dlouho jsem to bral jako dílčí úkol na cestě. Předpokládal jsem, že až se vyléčím, půjde vše jako doposud. Ale brzy bylo zřejmé, že to je zásadní zásah do života. Začaly se mi měnit hodnoty. Z počátku tam bylo popírání. Ani ne tak nemoci samotné, ale toho, že bych měl radikálně změnit svůj život. Domníval jsem se, že vše dobře funguje. Že jsem popíral sám sebe, jsem zjistil až později. Žil jsem v nefunkční vztahu, ale nechtěl jsem si to přiznat. Asi jsem nevěděl, jak bych to měl řešit. Nebyl jsem připravený na radikální řešení. Raději jsem to omlouval a popíral.

A k Vláďovi ses dostal jak rychle?
Pepa: Docela rychle.

Kdo tě k němu poslal?
Pepa: Jedna vědma. Když mi začaly ty průšvihy, tak mi ji několik lidí doporučilo. Přišlo mi to jako blbost. Zároveň jsem si ale říkal, že nemám co ztratit. Dostala mě. Viděla mě poprvé v životě a už ve dveřích se mě ptala: „Co se děje? Vám úplně lítají krevní markery.“ A já říkám: „Proto jsem přišel.“ Zůstával jsem s otevřenou pusou, když začala říkat i další věci. Takové věci si nemohla nikde zjistit. A vím, že mi řekla: „Jestli neuděláte něco zásadního ve svém životě, tak se nedožijete 42 let.“

A ty zítra slavíš 43 🙂 Takže změna se povedla.
Pepa: Nooo…Ale ona mi to řekla v době, kdy jsem ještě neměl jasnou diagnózu. Bylo to někdy v červenci a až o měsíc později ten samý odhad měl lékař na hematologii. Byla to ona, kdo mi doporučil rodinné konstelace. Což byl další transformační zážitek. Koukal jsem tam na cizí konstelaci a měl jsem pocit, že je to moje rodina.

Iveta mi doporučila Vladimíra a dala mi jeho knížku. Přečetl jsem si ji za den. Zavolal jsem mu a sešli jsme se. Až poté jsem měl diagnózu od lékaře. Povídali jsem si dlouho o všem možném. On mi pomaličku ukazoval jiný pohled. Ze začátku jsem tomu nerozuměl. Bylo to pro mě těžko ověřitelné. Chytal jsem se drobností, které mi dávaly trochu smysl. Je to jako Newtonowa fyzika a Einsteinova fyzika. Oboje funguje, ale na různých úrovních. Docházelo mi to až postupně.

Dělal jsi k tomu ještě něco?

Pepa: Jasně. Dělal jsem leccos. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí a postupně jsem přijímal, že vyléčit se musím sám. Že jsou lidi, kteří mě mohou navést a ukázat mi cestu, ale jít musím sám.

A jak se tedy musel proměnit tvůj život, aby ses dožil dneška?

Pepa: No, zásadně. Vždy mě to nějak dohnalo. Musel jsem proměnit svůj vztah k práci. Vystřídal se mi tam tým. Dřív jsem to bral jako své dítě. O zaměstnance jsem se staral. Žil jsem tím. Ale teď jsem se soustředil víc na sebe a ne každý na to byl připravený. Je pravda, že jsem tomu dával méně energie, což se projeví. Firma se časem zeštíhlila.

Zásadní kroky pak přicházely s rozvodem. Ačkoliv moje bývalá žena tomu nikdy nevěřila, rodina pro mě byla na prvním místě. Pořád jsem si říkal, že i když jsem hodně v práci, dělám to pro ně. Chtěl jsem je zabezpečit. Chtěl jsem, aby o ně bylo postaráno. Což taky není úplně dobré. Ony si na to zvykly. Vše bylo málo. Mnohé braly jako samozřejmost. Já jsem tam byl trpěný.

Když jsem se dostal do situace, že jsem potřeboval moc – a mně je vždy blbé si o pomoc říct – žena mi ty zkoušky ještě utužila. Jednak to popírala. Tvrdila, že o nic nejde. Dětem to prezentovala jako rýmu. Když jsem jim řekl pravdu, tak mi vynadala, že je děsím. Časem jsem pochopil, že ona už se chová a dělá rozhodnutí, jako bych tam měl být jen dočasně. To bylo drsné zjištění. Trvalo to asi rok a půl, kdy ten vztah byl horší a horší. Ze začátku jsem plánoval hodně výletů, abychom si společně ještě něco užili, ale všechno jsem musel domluvit, zajistit, zavést je tam.

Vztah nefungoval dlouho, ale teď už se to nedalo popírat. Začaly se objevovat otevřenější spory, začal jsem více mluvit o tom co bych chtěl a co cítím, což jsem do té doby nedělal.

Po roce jsem se potkal znovu s kartářkou, která mi řekla, že má žena má chlapa. Nechtěl jsem tomu věřit, ale měla služební telefon. Nechal jsem si vyjet výpis a bylo to jasné, byl to můj bývalý kamarád. Tak jsem to ještě půl roku držel, ale zjistil jsem, že to nejde.

Dopadlo to tak, jak jsem očekával – přicházel jsem o děti. Míša v té době měla deset let a ze dne na den se se mnou přestala bavit. Neodpovídala na pozdrav. Amálka měla pět a když jsme přišel, tak mě vzala za ruku a bavila se. Hráli jsme si. A potom se ptala: „proč maminku nemáš rád?“ Trpělivě jsem jí odpovídal, ale než abych se začal dohadovat, tak jsem začal odcházet. Postupně jsme se vídali méně a méně, protože potom už jen stačilo, abych tam přišel a slovně mě napadaly. Neměl jsem na to energii. Vídali jsem se málo. Dohody se táhly. Poté začala druhá úroveň, kdy mě bývalá žena obvinila z týrání dětí. Veliké zkoušky. Veliké.

V čem tě to posunulo?
Pepa: Začal jsem si daleko více vážit sám sebe. Uvědomovat si, co cítím, co si přeju. Začal jsem studovat rodinné systémy, abych lépe pochopil, co po mně ty děti chtějí, abych pomohl sám sobě.

Tys na mě vždy působil, že víš co chceš, že si sám sebe vážíš, jdeš si za svým. A proto se mi zdá zajímavé, když říkáš, že to tě rakovina přišla naučit.
Pepa: Já sem jasno měl v pracovní rovině. Škola, práce, vybudovat firmy, založit rodinu – to mi vše šlo, ale byla to ta hmatatelná rovina. A potom se všechny ty hodnoty zhroutily. Ve své době to mělo smysl, ale ta se změnila. Dnes si neříkám, že jsem tenkrát žil v nějaké iluzi. Patřilo to k tomu věku. Dnes už to nestačí.

Řekl bys, že smysl rakoviny byl pro tebe v tom, že tě přivedla víc dovnitř?
Pepa: To rozhodně. Zbouralo mi to všechny hodnoty. Měl jsem období, kdy mi lékař nasazoval léky a říkal: „každým momentem můžeš mít infarkt.“ Já jsem nevěděl, jestli se probudím. Až zpětně jsem si vzpomněl, že jsem měl modrý prst, který jsem si rozmasíroval. Nebo se mi zamotala hlava a bratr záchranář mi naordinoval hořčík. Měl jsem veliké štěstí, že jsem byl donucený jít na kontroly kvůli létání. Mne by nenapadlo, že by to mohlo být takto závažné. V těch prvních dnech jsem se ráno budil a děkoval, že dnes ještě můžu žít. Nemoc neskutečně vrací do života.

Předtím jsem přežíval. Dělal jsem věci, které mi dávaly smysl, ale neuměl jsem na konci týdne říct, co se přes týden dělo. Musel jsem se podívat do diáře. Ale potom jsou zážitky, které trvají pět minut a pamatuji si je dalších dvacet let.

Jak jsi na tom teď zdravotně?
Pepa: Uvidím, dnes odpoledne jdu k doktorovi.

Jak často tam chodíš?
Pepa: Každý měsíc.

Dostáváš pořád ty léky?
Pepa: Ano, ještě jsem nepřišel na způsob jak se toho zbavit a zároveň zůstat naživu. (smích)

Pamatuju si na jedno naše setkání. Tobě bylo pětatřicet a po skončení jsem si říkala, že s tebou nemá cenu mluvit. Bylo to celé takové zasekané. A pro sebe jsem si myslela: „ten člověk mi hodně pomohl, ale už se s ním asi nechci vidět.“
Pepa: Je to forma obrany.

To je jasné, ale já jsem se tenkrát vůbec neodvážila ti k tomu něco říkat.
Pepa: Když jsi v situaci se kterou si nevíš rady, tak je přirozené, že se věnuješ tomu s čím si rady víš. A když mi to nefungovalo doma, tak jsem utíkal k práci a tam jsem věděl, jak si s tím poradit. Tu podstatu jsem si nepřiznával. A byl jsem takovej nepokornej. Říkal jsem si: „jaká výzva asi ještě přijde? Větší projekty? Další firma?“ A přišla rakovina.

Kdybys potkal někoho, kdo má čerstvou diagnózu, co bys mu řekl?
Pepa: Záleželo by na tom, jestli by to vůbec chtěl slyšet. Rozlišuji mezi pomocí a zachraňováním. Studoval jsem i psychosomatiku a tam se dají vypozorovat souvislosti. Ale někdo si nechce tu potřebu změny přiznat a raději za svoji pravdu zemře. Není v mých silách někoho vyléčit, ale někdy je dobré sdílet příběh, který mi to připomíná a buď to v něm něco vyvolá a nebo ne. Ale lidé mají z nemocí i benefity (pozornost, invalidní důvod) a proto se třeba nechtějí uzdravit. Vždy se snažím zjišťovat, jestli tu pomoc skutečně chce a řekne si o to.

A když by ji skutečně chtěl, tak co bys řekl.
Pepa: Z pohledu psychosomatiku bych zjišťoval kdy se to objevilo, které orgány jsou zasažené a na základě toho bych kladl otázky. Ale chce to pokoru. Je to vždy jen moje domněnka. Nemám recept na ničí život. Když mi to připomíná nějaký příběh, tak ho sdílím. A buď to zarezonuje nebo ne.

Někdo se stylizuje do role oběti. Bude o sobě tvrdit, že se chce vyléčit, ale podvědomí mluví jinak. Když jsem byl u doktora, tak jsem často slyšel rozhovory o nemoci. Říkával jsem jim a teď se pojďme bavit o životě. Nemoc vrací do života. Není to o ignorování nemoci. K té mám respekt, ale o zaměřování pozornosti na to, jak chci dál žít. Vladimír mě učil svoji nemoc milovat. Myslel jsem si, že se zbláznil. Trvalo mi roky, než jsem to pochopil.

Sám jsem se hodně učil o vztazích a docházelo u mě k odpuštění rodičům, kteří to neuměli jinak. Cesta dopředu je přes uznání, poděkování a propuštění. Daleko víc teď věřím intuici. Rozum nepobere všechno. Dávám víc na pocity, jak se cítím s lidmi, jestli se na ně těším. Ne všemu musím rozumět.

Jak vypadá teď tvůj běžný život?
Pepa: Každý den je jiný a já se nechávám překvapovat. Dávám si víc času a prostoru na to, co přijde.

A v rámci vztahů?
Pepa: Pořád se to učím. Děti mi dávají veliké výzvy. Nedozrál jsem k tomu, abych to dokázal pustit. Pořád musím bojovat o jejich přízeň.

Letos na jaře to bude 20 let co jsem se poznali na školním výletě do Švýcarska.
Pepa:
Prokecali jsme tam spolu nespočet hodin. Já si to moc dobře pamatuji. Víš, co mě na tom vždy bavilo, že ty naše příběhy se v něčem podobaly a jeden z nás byl v něčem o kousek dál a radil tomu druhému. Radili jsme si navzájem.

Pepa je člověk, kterému vděčím za mnohé. Na gymplu mě inspiroval k pořádnému studiu angličtiny a velmi mě podporoval v kampani k vydání knihy. Sledoval průběh kampaně a ve strategickou chvíli štědrým darem doplatil větší částku a kampaň měla větší šanci na úspěch. Když vyšel neslavný rozhovor v DVTV, stavil se za mnou o svátcích s dárkem a milým slovem. Za celou dobu vždy platil všechny obědy, večeře a jednou dokonce vstupné na Karlštejn. I když je nemocný, tak pořád rozdává optimismus, pozornost a lásku. Jsem vděčná, že je součástí mého života. Je mi ctí, že mi dovolil zveřejnit tento rozhovor.

Pepo, ze srdce ti přeju uzdravení.

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami