Terapie objetím

Podezření na Aspergerův syndrom u mně bylo vysloveno až v 36 letech. A celou tu dobu ode mne bylo očekáváno neurotypické chování, včetně schopnosti vydržet, když se ke mně někdo blíží a chce mě obejmout. Ráda bych v tomto článku shrnula jak se vyvíjel můj vztah ke kontaktu s druhými lidmi.

Byla jsem velmi uplakané miminko, které spalo jen několik hodin denně. A jelikož tenkrát se radilo nechat děti vybrečet, bývala jsem sama v místnosti. Ve chvíli, kdy jsem se začala pohybovat sama, jsem na sebe už nenechala sáhnout. Neměla jsem zájem o kontakt. Pamatuji si jen jednu děsivou noční můru, která mě dohnala k tomu, že jsem se přesunula do ložnice k rodičům.

Pamatuji si, že babička, která mě hlídala, když šla mamka brzy ráno do práce, se se mnou moc nepárala a dala si mě do své vyhřáté postele. I přes počáteční protesty jsem většinou usnula. Asi kolem pěti let jsem měla velikého vycpaného panáka, ke kterému jsem se tulila při psaní. Byla jsem zvyklá usínat sama.

Když se mi narodila sestra (v mých šesti letech), často jsem ji nosila a chovala. Zdálo se mi to přirozené.

Pamatuji si návštěvy pratety v mých nácti letech, která mě na přivítanou políbila na tvář. Dlouho jsem si na to zvykala. Vždy ve mě zatrnulo a nebyla jsem schopná u toho dýchat. Podobný zvyk se postupně šířil v rodině a později i mezi přáteli. Nejhorší to bylo vždy poprvé. Když se z toho stal zaběhnutý rituál, věděla jsem, že to přijde a proběhlo to hladčeji.

Děsivé bylo i fyzické přibližování s muži. Zpětně viděno musel být dotyčný velmi vytrvalý, až neodbytný a přitom postupovat pomalu. Bylo to pro mě k nevydržení a často jsem odcházela těsně před tím, než mělo dojít k fyzickému kontaktu. Naučila jsem se, že méně očního kontaktu spoustu lidí odradí. Když se na někoho podívám, může to brát jako pozvánku, a na to jsem nebyla připravená. Nechápala jsem, co po mě chtějí a jejich chování mi přišlo vlezlé až agresivní. Budilo ve mě děs a hrůzu.

Když už se ovšem jednou překročil Rubikon, stal se z toho pro mě s dotyčným zvyk. V dlouhodobém vztahu jsem pak byla mazlivá. Ovšem nikdy jsem nedokázala usnou v objetí. Přitulila jsem se před spaním, ale potom jsem chtěla mít svoji část postele. Mnohokrát jsem se musela vyškrábat z objetí, kdy partner už spal, ale já jsem nemohla. Nic z toho ovšem nezměnilo můj instinktivní strach z kontaktu s jinými lidmi.

Na vysoké jsem se díky spolubydlící dostala k setkání s mnoha lidmi z Latinské Ameriky. Jednou jsme se setkali s naprosto novými lidmi a jedna dívka z Kolumbie mne, i přesto, že jsme se viděly poprvé, chtěla pozdravit polibkem na tvář. Když jsme byly se spolubydlící o samotě najednou mi říká: „to bylo hodně špatné!.“ A já se celá překvapená ptám, co má na mysli. „Vždyť ty jsi jí utekla asi 180° než tě dohnala!“ Ani jsem si to neuvědomila.

Před třemi lety jsem se přihlásila na tři moduly intuitivního tance. Neměla jsem s ničím takovým zkušenost. Uklidňovala mě představa, že se tam nedotýkáme. Pamatuji si, když se mě zřejmě nedopatřením, lehce dotkl jeden tanečník paží na mé paži. Takové letmé setkání dvou končetin během rychlé části tance. Trvalo mi několik dalších skladeb, než jsem se toho nepříjemného pocitu, který to ve mně vyvolalo, zbavila. Říkala jsem si, „kam tohle spěje! Vždyť on se mě dotkl! Ví lektor, co se na jeho workshopu děje?“

Se stejným tanečníkem, který byl původem Ital, jsem měla i další podobné zážitky. Jednou jsme seděli na zemi a poslouchali zpětnou vazbu lektora, když si italský tanečník lehl na záda, natáhl ruku a chytil tu moji. Sedím tam, dívám se na svoji ruku v zajetí a kladu si otázku kolik vteřin musím vydržet, než ji mohu stáhnout. Časem jsem pochopila, že on to takto má a naučila jsem se, že když bude poblíž, nejspíš se mě lehce dotkne. Vnímala jsem to vnitřní napětí a zatajování dechu, jako když očekáváte ránu. Ta ale nepřicházela. Postupně mě vytrénoval a i to vnitřní tuhnutí ustupovalo.

Ale lidí, kteří se ke mně snažili přiblížit, bylo více. Aby mě odchytli, museli mnohdy udělat neobvyklé věci. Pamatuji si, jak jeden známý zachytil můj pohled, ukázal na mě prstem a řekl: „neuteč mi, chci si tě obejmout,“ Už jsem byla na útěku, ale když to takto pojmenoval, nechala jsem se. A nebylo mi potom zle.

Další účastník mi říkal, že pro mě má přezdívku: „mýdlová Soňa“. „Co tím myslíš?“ ptám se. „Víš jak je to s pevným mýdlem ve vaně? Chceš ho chytit a v ten moment už je někde jinde.“ Kolikrát jsem za tebou šel a tys mi vždy utekla.

S návštěvami workshopů jsem si musela zvyknout na to, že mi různí lidé lezou do osobního prostoru. Ale tím, že se to často dělo strukturovaně, třeba v rámci cvičení, to pro mne bylo lépe zvladatelné. Navíc na workshopy jsem chodila z vlastní iniciativy, takže jsem s tím na jisté úrovni souhlasila a počítala. A postupně jsem skousla i ta pevná objetí, kdy se s druhou osobou dotýkám. Ale asi mi to nešlo tak jak by si lidé představovali. Před asi rokem a půl mi kamarádka udělala instruktáž jak se správně objímat. Srovnala mi postoj a trvala na tom, že objetí by mělo trvat výrazně delší dobu. Nechala jsem se a nebylo mi potom zle.

Na workshopu Léčení vnitřního dítěte jsme si měli najít partnera a v polední pauze si navzájem dělat rodiče. Když jsem byla dítě já, poprosila jsem ho, aby mě pevně držel. Lehli jsme si v jídelně na sedačku. Lehl si za mě a velmi silně mě stiskl. Chvíli jsem uvažovala, jestli ještě můžu dýchat, ale když jsem se uklidnila, šlo to. A najednou jsem cítila, jak se uvolňuji více a více. Vydržela bych v tom objetí mnohem déle, ale můj čas vypršel. Bylo to v mém životě poprvé, kdy jsem o kontakt měla zájem a řekla si o něj. Udělalo mi to dobře.

Na tanečním workshopu v Polsku jsem byla smutná, protože můj tým měl v Praze akci, kde se měli objímat a sytit si tak potřebu kontaktu a léčit attachment. Řekla jsem to spolubydlící a ta namítla, že my se tady také můžeme objímat. Šly jsem tedy do tanečního sálu a lehly si v objetí. Obě nás to uvolnilo. V následujících dnech jsem se dostávala k hlubším tématům a má úžasná spolubydlící mě v náročných momentech několikrát našla a pevně objala. Byla jsem potom vždy mnohem dříve zpět v normálu. Mohla jsem lépe cítit tělo a rychleji jsem se zklidnila. Vnímala jsem, jak mi to dělá dobře.

Na podzim jsem si na workshopu prvně v životě nahlas a před skupinou řekla, že v tom nechci být sama. Bylo to moc léčivé, říct si o podporu a kontakt.

Mezi vánočními svátky bylo vysloveno podezření na autismus. Tolik věcí do sebe zapadlo a konečně začalo dávat smysl, včetně mých obtíží s kontaktem. Začala jsem číst knihy, dívat se na dokumenty, včetně krátkého úryvku o terapii pevného objetí. A i když po svých zkušenostech vím, jak je objetí důležité a skutečně léčivé, je nezbytná i jistá spolupráce a zájem ze strany léčeného.

Až s uvědoměním, že jsem nejspíše autistka, mi začalo například dávat smysl chování mého syna. Narodil se přirozeně s nepřerušeným bondingem. Měl by být tedy přirozeně kontaktní. Ale myslím, že už v šestinedělí se bránil, když jsem jej hladila během kojení. Svojí rukou mi odstrkoval moji, kterou jsem jej hladila. Pochopila jsem, že nechce být hlazen, ale vždy jsem k tomu nakonec sklouzla. Až jsem mu jednou řekla, že mu rozumím, ale já si prostě nemůžu pomoci. Dodala jsem, že má možnost se odstavit, ale pokud chce být kojen, bude u toho i mazlen. Nechal se. Kojila jsem ho do dvou let a bylo na něm vidět, že si mazlení oblíbil.

Mimo kojení jsme měli i společné spaní a dnes je to veliký mazel. Řekne si, kdy se chce tulit nebo si rovnou přijde. Ale nemyslím si, že to má dané od přírody. V poslední době se nám několikrát podařilo, že když měl záchvat vzteku, zeptala jsem se ho, jestli nechce obejmout a párkrát se nechal a tím skončila scéna.

Po shlédnutí filmu Temple Grandin jsem přemýšlela jak si dopřát zklidnění, i když není nikdo poblíž. Když jsem doma, mám svoji variantu. Mám celkem vysoké matrace na manželské posteli. Nechám je potažené prostěradlem, ale odtáhnu od sebe na šířku svého těla. Krásně mezi ně zapadnu. Pod hlavu si dám menší polštářek a velmi rychle cítím uvolnění. Ten těsný prostor obklopující mě neohrožujícím způsobem ze tří stran mi pomáhá lépe cítit tělo. A nedávno jsem si u kamarádky doma lehla do houpací sítě a rozplakala jsem se, ani jsem nevěděla proč. Možná jsem to potřebovala, ale až když jsem zavnímala to příjemné ohraničení těla tak se pláč spustil sám od sebe.

Na základě těchto zkušeností jsem oběma dětem při mazlení nabídla, jestli chtějí víc zmáčknout a když souhlasily, víc jsem je přitiskla. Můžou si říct intenzitu i délku stisku a zatím nikdy nechtěly více než patnáct vteřin. Vždy na nich cítím jisté fyzické uvolnění. Jako by mi v náruči roztály.

Po všech těchto zkušenostech mám jistotu, že objetí funguje, ale nikdy bych jej nedoprovázela křikem nebo jinou formou donucování. Je dobré kontakt lehce a opakovaně nabízet, až do doby než si člověk nacítí, že mu to dělá dobře a poté jej začne sice stále nesměle, ale více sám vyhledávat.

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami