Užitečný idiot

Šla jsem na taneční workshop s Ericem Iversenem. Byl březen 2019. Cítila jsem se hodně křehce, protože krátce předtím jsem veřejně oznámila, že jsem nejspíš autistka. Už v týdnech předtím jsem řešila, že pokud bych byla autistka, tak nerozumím sociálním situacím a jsem tedy vydaná na milost a nemilost predátorům. Ale vzápětí mi došlo, že lidé, kteří přijdou například o zrak, nadměrně rozvinou ostatní smysly, aby handicap kompenzovali. Dožila jsem se až sem. Nějak musím být schopná se v tom vyznat. Co kdybych skutečně věřila tomu, co vnímám?

Přijdu tam a důvěřuji svému vnímání. Vidím lidi, které znám, ale jinak. Napadá mě sousloví: užitečný idiot. Oni mě mají za užitečného idiota. Aha… Zdá se mi to nebo si ze mě na společném obědě skutečně utahují? Nechci zbytečně dělat scény. Jsou to různé drobnosti tady a tam. Pár zvláštních tanců. Nějak to celé nesedí.

Tančím si svoje. Eric hraje příjemnou hudbu, která mě baví. Hopsám si, dělám si, co mě napadne. Když najednou cítím smutek a uroním i pár slz. Napadá mě: vždyť já sem taky patřím. Vidím pár lidí, které znám několik let, jak stojí poblíž. Jsem uprostřed mezi nimi. Dívajíce se na mne si jeden z nich dojde k poblíž stojící tanečnici a něco jí pošeptá do ucha. Ta se na mne koukne a vyprskne smíchy. To už nemůže být náhoda. Pomlouvají mě. Smějí se mi. Dojdu ke zdi, abych měla v zádech oporu. Tím načerpám sílu a zvednu ruku s fakáčem. Stačilo, „přátelé“, pomyslím si.

Začnu zběsile tančit, ale je jich hodně, nejspíš pět až sedm. Jsem pro ně snadná kořist. Eric mění volný tanec na vedený program. Máme se rozdělit do skupin, kde vždy jeden tanečník udává rytmus tance ve staccatu (které je spojené se vztekem, schopností jednat, vztahy, energií otce, ale také hranic). Vedoucí má za sebou tanečníky, kteří jej následují. Nějak si netroufnu jít dopředu a jen se učím od ostatních.

Poté si nás Eric svolá a něco nám říká. Hodně pookřeju, když zmíní citát zakladatelky Tance pěti rytmů Gabrielle Roth: „Nebojte se ukázat svoje světlo. Když to pro lidi bude příliš, řekněte jim, ať si nasadí sluneční brýle.“ Pošle nás všechny na jednu stranu sálu se zadáním rukama šířit svoji energii po prostoru. Stojím úplně vzadu a nastupuji v poslední řadě. Většina tanečníků je už na druhé straně. Klesnu do těla, cítím, jak se v rotaci dostávám rukou až za sebe a nabírám jakousi energii. Rychle si položím otázku, co je to zač, protože ne všichni na mě byli zlí. Ale to už se slyším, jak řvu a konečky prstů to směřuji k nim. To samé na druhou stranu až než se dostanu přes celý sál. Tam mě s otevřenou náručí vítá Pavla. „Soni, díky. To mě probralo.“

Tak moc se třesu, že další cvičení vynechám. Šíleně mě bolí konečky prstů z překrvení, jak jsem vší silou mrskala rukama. Všimnu si pokleslých hlav několika predátorů. A ze strany sálu slyším Erica jak říká: „já si tak někdy něco vymyslím a potom se toho sám leknu.“

Poté už byl tuším volný tanec a konec posledního dne. Moje mamka přišla s dětmi o něco dřív, rychle jsem se sbalila, převlékla a převzala si děti, aby mohla jet domů. Už v průběhu workshopu jsem si všimla, že krvácím ze sliznice, což se v následujících týdnech opakovalo na různých částech těla. Byl to masakr. Některá témata jsou tak veliká a náročná, že je člověk vděčný za somatizaci.

Letos jsem na Ericův workshop šla především silou vůle. Eric je jeden z nejzkušenějších učitelů tance pěti rytmů na světe. Dokonce učí budoucí učitele a jezdí k nám na jediný víkend v roce. To si přece nenechám kvůli šikaně, která se tam vloni udála, ujít. V pátek to na mě ještě tak moc nedoléhalo, ale v sobotu ráno jsem měla co dělat, abych tam došla. Netlačila jsem na sebe. Dala jsem si čas a pomaličku se blížila k místu, kde workshop probíhal. Měla jsem zpoždění čtyřicet minut, ale došla jsem. Chtěla jsem to ještě zdržet kávou, ale obsluha telefonovala venku, tak jsem sešla do šatny.

Oblékám si šaty. Proč jsem si vzala kytičkované šaty na chaos? Vůbec se to nehodí. Opatrně vejdu do sálu a tanec už je dávno v plném proudu. Zajdu si do rohu, ani se na ně nechci dívat, i když tři z loňských predátorů zde letos nejsou. Připadnu si zranitelná, slabá, nesnáším chaos a bojím se lidí. Postupně se začínám pohybovat po větším prostoru, přidávám víc pohybu, hledám si místo. Do toho všeho stále brečím. Vůbec se sem nehodím. Všimne si mě Pavla a obejme mě, postupně přijdou další a další ženy. Eric si nás svolá a ze všeho, co nám to dopoledne řekl, si pamatuji jen, že jeho cílem je, abychom se tady všichni mohli cítit bezpečně. Uklidňuju se.

Ačkoliv je tento workshop pojmenován Chaos a klid, tančíme i staccato. Máme si najít partnera. Zatím co jeden z dvojice tančí, druhý drží prostor. Máme za úkol tančit „tohle musí přestat!“ Tančím a jsem ve svém okolí jednoznačně nejhlasitější. Není to řízený výdech, spíš, když tančím staccato pořádně a naplno, začnu zhluboka vydechovat. Vidím Erica, jak k nám míří. Bože, snad jsem to nepřehnala, říkám si v duchu. „Skvělá práce. High five.“ Plácneme si.

Ty jo, dostala jsem speciální pochvalu za staccato od zkušeného učitele tance pěti rytmů. Přitom před lety mi Adam Barley říkal, že kdybych další tři roky tančila jen staccato, tak to stejně nebude dost. Alespoň si nemusím připadat jako imposter, říkala jsem si v duchu, protože jen pár dní před tím jsem vedla svůj první taneční workshop zaměřený na hranice v tanci a životě.

Až teď zpětně s ročním odstupem mi dochází jak moc mi vloni Eric pomohl. Bylo jich příliš na to, abych měla šanci si to s nimi vyřídit sama. Navíc já tak nemám ráda konflikty. Byla bych tisíckrát radši, kdyby se ukázalo, že jsem to nepochopila. Když jsem byla na prvním Ericově workshopu, tak mi přišel trochu takový nemastný neslaný, oproti Adamovi, který rád vyvolává drama. Ale právě tím, že byl Eric nenápadný, měli predátoři možnost chovat se mnohem přirozeněji a situace se mohla začít řešit. Tím nechci nikoho obviňovat, mám s šikanou bohaté zkušenosti a díky tanci jsem dostala možnost se s tou historií spojit a snad i něco z toho přeléčit.

Od té doby, co vědomě tančím, jsem opakovaně vedená k tomu postavit se za sebe, nenechávat útoky ani narušování mých hranic jen tak. Právě na tanečním parketu mi došlo, že tyto útoky nikdy samy od sebe nekončí. Čím déle nad posměšky a zlomyslností přivírám oči, tím jsou horší. Vědomý tanec nemá za cíl být kontaktní a tím mě osobně postupně staví do mé síly a to v bezpečném prostředí. Mohu si snáze všimnout, jakou chybu opakuji a jaká je funkční alternativa. Neříkám, že je to vždy snadné nebo příjemné, ale vím, jaké to má výsledky a že to funguje. Budu se na vás těšit na tanečním parketu.

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie

EN: I am a fan of natural birth, attachment parenting and various therapies. I wrote a book Reborn
  • eBook zdarma