Vím, jaké to je…

…mít pocit, že jsem někde v bezpečí a být nečekaně napadená. Stalo se mi to doma. Byl to pokus o znásilnění. Přestože jsem se bránila ze všech sil a celou dobu jasně křičela ne, dotáhl mě z obýváku do ložnice, kde mě hodil na postel, zalehl mě a snažil se mi zavřít pusu. Opakovaně tak docházelo k momentům, kdy jsem nemohla dýchat. Měla jsem i myšlenky na to, jestli se z toho pokoje vůbec dostanu živá, protože na jeho očích jsem viděla, že není „doma“. Nedokázal nikdy dlouho jednou svojí rukou udržet mé dvě ruce za mojí hlavou. Byla to dlouhá přetahovaná, kdy jsem mu občas měla možnost něco říct: prosit, vyhrožovat, slibovat. Nic nepomáhalo. Bránit se nefungovalo a když mi došlo, že mě nikdo neuslyší (bylo kolem poledne všední den) a nikdo mi nepomůže jsem to se slovy: „můžeš mít moje tělo, ale to je vše“ jsem to vzdala. Přestala jsem klást odpor, stáhla se do sebe a začala brečet. A k mému překvapení to byl moment, kdy se vzpamatoval a pustil mě…

…ten příběh je dlouhý. Mnoho důležitého se stalo předtím i potom. Během několika dní jsem ztratila důvěru v blízkého člověka, v policii, ztratila jsem domov. Bála jsem se, že přijdu i o děti.

Několik nocí jsem spala s rozsvícenými světly. A možná bych tomu neříkala ani spánek. Byla jsem po dvou nočních a stejně jsem se minimálně po hodině budila celá zpocená a s výkřikem. Musela jsem odjet k rodičům na Moravu, abych spala alespoň tři hodiny v kuse.

Snažila jsem se soustředit na práci. Hned druhý den jsem byla neobvykle aktivní (jedna ze známek šoku). V následujících měsících jsem pracovala i 60 hodin týdně. Bylo to jednodušší, než cokoliv cítit. Zpětně nevím, jestli to jen nepřilívalo olej do ohně. Lidé, kteří o situaci nic nevěděli, se mi smáli, jak jsem nešikovná. Kolegyni nepřišlo divné, že nedokážu spočítat ani minerálky ve skříni. (Došla jsem k třem různým výsledkům během třech různých počítání a bylo jich do dvaceti kusů. Ale byla jsem na sebe pyšná, že na mě nic nepoznala. Propadla bych se hanbou, kdybych musela přiznat, co se mi ten den doma stalo.) Pamatuji si jen jednoho empatického zákazníka. Byl to starší Němec. Viděl, že se mi ruce třesou tak, že nejsem ani schopná secvaknout tři papíry k sobě. Namísto výsměchu na mě začal mluvit klidným hlasem: „je to v pořádku, nemusí to být sešité, takhle mi to úplně stačí, děkuji“.

Byla jsem paranoidní. Bála jsem se úplně všeho. Bála jsem se být sama v bytě (v jiném, než ve kterém jsem byla napadená). Bála jsem se jet autem. Bála jsem se přijít do bytu, jestli tam na mě zase nečeká nějaké „překvapení“. Zdálo se mi, že věci v bytě byly jinak uspořádané, když jsem odcházela a bála se, že můj agresor má klíče a přístup do bytu. A z tohoto stavu jsem se nebyla schopná vrátit dlouhé měsíce. A to jsem docházela k psycholožce se specializací na SE (Somatic Experiencing).

Naštěstí mi dobrá kamarádka doporučila jít na kranio. Ihned jsem na sobě cítila to fyzické uvolnění. Šla jsem potom na odpolední směnu a cítila, že mohu opět myslet. Během následujících měsíců se postupně uklidňoval nervový systém, až jsem si jednoho dne všimla, že přijdu domů a neprocházím jako blázen celý byt, jestli tam náhodou někdo nečíhá.

Mnohem náročnější je pro mne důvěřovat další dospělé osobě a pustit ji k sobě do bytu. Děsivá pro mne byla zkušenost s kolegyní z týmu, které jsem nabídla, že u mne může přespat. Bydlí za Prahou a končili jsem ten den dost pozdě. Několikrát jsem se v průběhu noci vzbudila hrůzou, než jsem se raději přesunula do druhé místnosti.

Od té doby mám problém jezdit na pobytové workshopy, kde nemohu být sama na pokoji. Dvakrát se mi podařilo najít spolubydlící, kterou můj nervový systém snesl, ale zrovna teď nedávno bylo vše při starém.

A to být sama s ženou je mnohem jednodušší než být s mužem. Ono to totiž u mne nasedá na celý balíček starších záležitostí. Před nedávnem jsem si uvědomila, že jsem jako dítě měla plán úniku z domu rodičů pro případ, že by do domu vtrhlo komando. Je to stará známá písnička…

Stačí málo a nejsem v sobě. Vím, že mé reakce jsou mnohdy nepřiměřené, ale tam funguje jakýsi autopilot. Bylo zajímavé na sobě pozorovat, jak se to vyvíjelo. Tím, že se poslední čtyři roky věnuji vědomému tanci, mám asi nejvědomější srovnání z několika tanečních workshopů.

V červnu 2017 (3 týdny po napadení) Jela jsem kvůli tomu do Bruselu, protože jsem se bála být v Praze sama v bytě. Byla jsem tak dezorientovaná, že jsem konání workshopu nemohla najít několik hodin. Po ulici s budovou, kam jsem mířila jsem šla třikrát tam a zpět a opět tam, než jsem si konečně všimla čísla popisného. Na parketu jsem měla problém i chodit. Neustále jsem si říkala, že hledám svá chodidla. Nenacházela jsem je, asi jsem nezvládala být v těle. Měla jsem pocit, že kdybych se do toho pustila, tak jim tam tu tělocvičnu rozsekám na třísky.

V listopadu 2017 (asi půl roku poté) jsem byla schopná na parketě chodit nebo běhat sem a tam, ale nedařilo se mi tančit, to už je při akutním traumatu vyšší dívčí. Trochu takový tygr v kleci.

Květen 2018 (rok poté) Vymínila jsem si samostatný pokoj. Na parketu jsem se dostávala do velmi nepříjemných situací ve staccatu, často se mi zdálo, že mí partneři jsou agresivní a já situaci nezvládám. Padla bych vyčerpáním, ale nevěděla jsem, jak z toho buď odejít nebo situaci změnit. Velmi se mě dotklo, když na parketu došlo k „souboji“ mezi mužem a ženou, která byla z mého pohledu přemožena.

Srpen 2018 ( 15 měsíců poté) zvládla jsem být na pokoji se spolubydlící a v noci klidně spát (dokonce jsme se ani nezamykaly). Jedno odpoledne jsem usnula na sedačce na společné verandě u restaurace. Na parketu jsem viděla „souboj“ ženy s mužem a dokázala jsem si jít po svých. Nedařilo se mi propojit s ostatními, ale s nikým jsem nebojovala.

Březen 2019 (22 měsíců poté) začala jsem tančit s výrazně větším mužem, který na můj vkus působil trochu agresivně, ale nevyplašilo mě to a tanec se brzy proměnil v zábavnou hru, kdy jsem se necítila omezovaná, ani ohrožovaná.

V srpnu 2019 (více než dva roky poté) jsem se dostala do „souboje“ s milou kamarádkou, Amazonkou a sestrou ve zbrani. Jenže najednou jsem byla v podobné poloze v které jsem prohrála svůj boj. A vzdala jsem jej i tentokrát na tanečním parketu. Kamarádka si toho všimla. Sklonila se ke mě a pošeptala mi: „no tak, skoro si mě dostala, zkus to znovu“. Kladla mi jen lehký odpor a já si mohla zakusit, jaké to je svůj boj vyhrát. Bylo pro mne nesmírně zajímavé, že to celé proběhlo, aniž bych z toho byla v šoku. Považuji to za dobré znamení.

Když máte jednou v systému trauma, je snazší nechat se rozhodit a sklouznout do starých kolejí…a je dobré vědět, že existují i jiné cesty a léčení je možné, i když možná zdlouhavé.

Na všem zlém je něco dobré. Mnohému mě to naučilo a stále učí. Moc dobře si pamatuji co mi pomohlo, co jsem potřebovala, co mi chybělo, co nefungovalo…a poslední dobou si častěji a častěji všímám, jak tím mohu být prospěšná ostatním. Nejspíš právě proto, že vím, jaké to je…

Soňa Kolmanová
Jsem fanynkou přirozeného porodu, kontaktního rodičovství, seberozvoje, celoživotního vzdělávání, maminkou dvou dětí a Aspergerkou. Napsala a vydala jsem knihu Znovuzrozená, eBook Co ti maminka neřekla a meditaci Mluv se mnou, mami Jsem terapeutkou primární terapie

EN: I am a fan of natural birth, attachment parenting and various therapies. I wrote a book Reborn
  • eBook zdarma