Z toho rozhovoru byla jen ostuda

Včera mě oslovila žena, kterou jsem neznala s tím, že viděla můj rozhovor na DVTV a ptala se, co se stalo potom. „Nic se nestalo, jen jsem asi tři měsíce měla sebevražedné sklony,“ říkám jí. Dnes to video sdílela další známa. Spustilo to ve mně vlnu vzpomínek.

I bez rozhovoru to bylo nesmírně náročné období. Týden před natáčením jsem byla s kamarádem v čajovně a tři hodiny jsem tam probrečela. To jsem ještě netušila, že do tohoto ohně budu přilívat další olej.

Když jsem do budovy, kde se natáčelo, přišla, nebyla jsem schopná ani říct, že se jmenuji Soňa. Vím jen, že jsem se pomodlila, abych měla sílu říct, co je třeba vyslovit. Potom to začalo… Dokonce jsem odešla domů po svých. V noci po natáčení jsem se vzbudila propocená hrůzou. Natáčeli jsme v pátek odpoledne a rozhovor byl zveřejněn v pondělí ráno. Byl to jediný den v mém životě, kdy jsem si před devátou ráno dala panáka. Asi rok mi trvalo než jsem dokázala projet stanicí Křižíkova aniž by se mi zvedl žaludek.

Jasně, neměla jsem tam lozit. Nikdy jsem se s nikým o domácích porodech nebavila. Neumím se hádat. Neumím si obhájit svoje ani v rodině nebo s kamarády. Jak mě proboha napadlo, lézt do DVTV na takto kontroverzní téma? Vždyť jsem nebyla schopná natočit ani promo video ke kampani na knihu. A na mém facebooku musela kampaň sdílet kamarádka, protože jsem na to také neměla dost odvahy. Trnula jsem hrůzou, jak lidé přijmou moji zpověď. A do toho všeho naprosto katastrofální rozhovor. Měla jsem pocit, že se někdo v holínkách proběhl mými traumaty tam a zpět a udělal z toho veřejnou zábavu. Nikdy jsem nebyla schopná si jej pustit. Nikdy jsem si neotevřela diskusi, ale tu atmosféru jsem cítila. Byla to – v kombinaci s mou životní situací – vražedná kombinace.

Nikdy jsem na Vánoce nezažila tolik hladu – nemohla jsem jíst. Odešla jsem na několik dní do prázdného bytu, kde jsem seděla a sledovala své ruce jak se třesou. Asi dvakrát denně přijel manžel s dětmi. Nakojila jsem syna a odjeli. Nedokázala jsem ani vyjít z bytu na procházku. Jen jsem si uvařila čaj a hleděla do stěny. Potom mě naštěstí napadlo, že to ze sebe potřebuji setřást a trochu mi to ulevilo. Když už bylo nejhůř, modlila jsem se, aby mi někdo pomohl. A asi do hodiny byla uzavřená diskuse. Věděla jsem to z poznámky na mém facebooku. Byla to první úleva.

Celý leden jsem se snažila dostat do těla. Šla jsem na thajskou masáž a jak je to pro mě obvykle bolestivé, tentokrát jsem odcházela s pocitem, že se mě asi někdo dotýkal. Soustředila jsem se na to, abych jedla a nějak se potěšila. Moc to nefungovalo. Na konci ledna jsem jela na lyžařský pobyt pro rodiny s dětmi. S nikým jsem se nedokázala ani bavit. Byla jsem zalezlá na pokoji a počítala minuty do konce. Z hor jsem odjela předčasně, jelikož jsem byla přihlášená na workshop v Tanci pěti rytmů. Intuitívní tanec byla má dětská radost. Vůbec jsem neměla ponětí do čeho jdu. Neznala jsem metodu, lektora ani žádného účastníka. Až pátý protančený den přinesl obrat a rozhodla jsem se, že dám životu ještě šanci, že to zkusím znovu.

DVTV byla jen jedna kapka v poháru, který přetekl. Byla to naprostá hloupost. Mrzí mě, že jsem takto zbytečně zaplnila veřejný prostor. Neprospělo to ničemu. Na druhou stranu to bylo autentické. Myslím, že je tam krásně vidět, že nemám hranice a mám sebedestruktivní sklony, nemluvě o spoustě nepřeléčeného traumatu. Krizový vývoj mě donutil se sebou něco udělat. Potkala jsem nové lidi, objevovala jsem nové terapeutické metody, sama sebe, svůj stín. A jak se říká lék je obsažen v jedu.

Byla to tak absolutní prohra, že už jsem neměla co ztratit a mohla jsem začít žít život na který bych si jinak nikdy netroufla. Nevěřila bych, že si to můžu dovolit. Už jsem veřejně byla označena za šílenou, nezodpovědnou, blbou, tak co už se zbytkem života? Teď jsem si konečně mohla dovolit všechny ty šílené věci dělat. Nevěřila bych, že můžu někomu či něčemu otevřeně říci ne. Naučila jsem se nadávat, vztekat se, ale i plakat a mít se sebou trochu soucit.

Z toho rozhovoru nebylo vlastně nic, jen obrovská ostuda, která mě osvobodila a dovolila mi být víc sama sebou. Možná bych jim do redakce měla poslat děkovnou kartičku, kytky a dárkový koš. Zpětně jsem jim vděčná.